Tajemství templářů 

Protokoly sionských mudrců

Papus, jeden z nejvlivnějších martinistů z konce století, obrátil na víru Mikuláše II. při jedné jeho návštěvě v Paříži a pak s jakýmsi Philippem, což byl Philippe Nizier Anselme, Vachod, přijel do Moskvy. Nizier byl v šesti letech posedlý dáblem, v třinácti proslul jako léčitel, pak jako magnetizér v Lyonu, a okouzlil jak Mikuláše II., tak jeho hysterickou ženu. Byl pozván ke dvoru a jmenován lékařem petrohradské vojenské akademie, generálem a státním radou. Jeho odpůrci nakonec usoudili, že proti němu musí postavit neméně zázračnou osobnost, která by jeho prestiž podryla. A našli Niluse. 

Nilus byl potulný mnich, v kněžském šatu se toulal (nebo dělal něco jiného) po lesích a ohromoval lidi svým prorockým plnovousem. Měl s sebou dvě ženy, k tomu dcerušku a taky asistentku či milenku, všechny ho na slovo poslouchaly. Napůl guru, jaký dříve nebo později uteče i s kasou, a napůl poustevník, který neustále hlásá, že konec světa je nedaleko. Nezajímalo ho totiž nic než pikle Antikristovy.

Ti, co nad ním drželi ruku, ho chtěli nechat vysvětit na popa a dát mu za ženu (o jednu víc nebo míň) Jelenu Alexandrovnu Ozerovovou, carevninu dvorní dámu, a udělat z něho zpovědníka carské rodiny.

Philippovi stoupenci Niluse nařkli z necudnosti. Nilus musel opustit carský dvůr, na poslední chvíli mu však přišla pomoc v podobě Protokolů, které mu kdosi předal. Všichni si pletli martinisty (inspirováné Louis-Claudem de Saint-Martin) s martinezisty (stoupenci Martinese de Pasquallyho), o Pasquallym se běžně říkalo, že je žid, a tak diskreditováním židů byli zdiskreditováni i martinisté a s martinisty byl zdiskreditován a nakonec zlikvidován i Philippe.

První neúplná verze Protokolů se objevila už v roce 1903 v petrohradském časopise Znamja, řízeném militantním antisemitou Kruščevanem.

V roce 1905 byla tato první verse se souhlasem vládní cenzury doplněna a anonymně vydána v knize Zdroje našich zel, vydavatelem byl podle všeho nějaký Boutmi; který spolu s Kruščevanem a dalšími založil Svaz ruského lidu, proslulý později jako Černá sotňa. Tato organizace najímala obyčejné zločince, aby prováděli pogromy a páchali pravicové atentáty.

Další vydání už neslo Boutmiho jméno a název Nepřátelé lidstva – Protokoly z tajných ústředních archivů siónského kancelářství.

Byly to však jen laciné brožurky. Širší verze Protokolů, která se pak překládala všude po světě, vyšla v roce 1905 v třetím vydání Nilusovy knihy Velké v malém: Antikrist je bezprostřední politická možnost; Carské Selo, pod záštitou místní odbočky Červeného kříže. Protokoly byly zasazeny do širší mystické úvahy, a nakonec se dostaly do rukou samotného cara. Na příkaz moskevského metropolity byly čteny ve všech moskevských chrámech.

Protokoly sice chtěly za každou cenu vzbudit dojem, že jde o staletý židovský plán, a přitom všechny jejich narážky souvisejí s drobnými polemikami z konce století ve Francii:

• zmínka o vizuální výchově, která má za cíl otupění lidových mas, to je narážka na výchovný program Léona Bourgeoise, který si vzal do své vlády devět zednářů.

• v další části radí volit osoby zkompromitované při panamském skandálu, mezi které patřil taky Emile Loubet, který se pak v devětadevadesátém roce stal prezidentem republiky.

• zmínka o metru se zakládá na tom, že pravicové noviny v té době vznášely protesty proti tomu, že Compagnie du Métropolitain má příliš mnoho židovských akcionářů.

Proto se dá předpokládat, že byly sepsány v posledním desetiletí devatenáctého století, v době Dreyfusovy aféry; a že měly oslabit liberální frontu.

Mudrci přinášejí Plán na podrobení světa, podzemí nahraďte podzemím v Provins a místo židů dosaďte templáře

• místo siónských Mudrců dosaďte šestatřicet neviditelných, rozdělených do šesti skupin

• Protokoly jsou vlastně provinské ordonation!