Tajemství templářů 

Kde byla ukrytá archa?  

Luis Charpentiér v knize "Mystérium katedrály v Chartres" rozvádí myšlenku, že templářský řád byl založen proto, aby našel a ochraňoval archu úmluvy. 

 Kapitola osmá -  Skrytá archa

Přímo z dějin archy zjišťujeme, že byla ukryta v podzemních prostorách Šalamounova chrámu. Tyto dějiny jsou zapsány v historické části Starého zákona od Mojžíše k Šalamounovi, pak se z Písma svatého vytrácejí, dále jsou zmínky jen ve spisech apokryfních.

Přísně střežená archa pod Mojžíšovým vedením předcházela či následovala svůj lid ze Sinajské pouště po Hor, zemi Moáb a Galád. Po Mojžíšově smrti pod vedením Jozua překročila Jordán a vstoupila do Palestiny, kde byla svědkem vrtkavosti válečného štěstí.

Zřejmě po delší čas zůstala v Sile.

Za časů Samuelových Filištíni porazili Izrael a Boží archu převezli do chrámu Dágonova v Azotu, kde způsobila rozličné pohromy, jmenovitě epidemii hemeroidů ve městě. (Divil bych se, kdyby byl překlad přesný. Spíše se domnívám, že šlo o nějaká náhlá krvácení. Při radioaktivním působení lze takové příhody očekávat; snad byl tento účinek vyvoláván manou.)

Filištíni archu převezli z Azotu do Gát a poté do Akaron, avšak zdravotní účinky na       obyvatelstvo byly stále stejné. Archa se bránila sama, což je tvrzení v dnešním slova smyslu zcela nevědecké; věřme tedy, že byla opatřena nějakými »obrannými kouzly«.

Vystrašení Filištíni nakonec archu vrátili Izraelitům, a ti ji odvezli do Karjatjearímu, odkud ji David dal převézt do Jeruzaléma, do svého příbytku na Sionu. Šalamoun ji pak nechal umístit do svatostánku v chrámu, jejž nechal zbudovat.

Za Knihou Jozue jsou zmínky o arše vzácné – píše se o ní leda jako o posvátném objektu, jakémsi talismanu, jehož hluboký význam autoři buďto neznají, nebo se tváří, že neznají. Jediný David ji uznal za hodnu většího zájmu než pouhého uctívání. Tančil před ní a vysloužil si tím pohrdání jedné tehdejší snobky.

Zdá se velmi pravděpodobné, že David – hudebník i přemožitel hmotných sil v podobě Goliáše, byl kabalistou, a zajisté jej přitahovalo vědění vepsané do kamene. Každopádně byl natolik dobrým geomantem, že dokázal určit umístění budoucího chrámu; pro neustálé válčení jej sice nemohl  postavit, ale shromažďoval alespoň materiál.

Stavba se stala dílem Šalamounovým, jenž vládl v dobách míru. Šalamoun byl mudrcem, jedním z  mocných, zasvěcencem. V 1. knize královské čteme:

(1 Kr 4,29): Bůh dal Šalamounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře.

(1 Kr 4,30): Šalamounova moudrost převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu  moudrost egyptskou.

(1 Kr 4,31): Byl moudřejší než všichni lidé...

Tento muž vyhlášené moudrosti postavil chrám. Přesněji řečeno nechal postavit, protože sám neměl k dispozici stavitele, konkrétně zasvěcené stavitele sakrální architektury. Byl nucen obrátit se na týrského krále Chírama: (1 Kr 5,19): Proto jsem se rozhodl vybudovat chrám jménem Hospodina, svého Boha. (Pozdější generace k tomu dodaly: »In nomini Dei da gloriam«.)

Šalamoun sám nicméně dodal plán; to znamená, že kromě jiných dovedností měl i znalosti kosmických proporcí a měrného etalonu.

Šalamoun byl moudrým, to jest znalým skryté vědy; byl tedy kabalistou. Dokázal číst Písmo svaté; měl dešifrovací klíč k Zákonu; měl desky zákona, Áronovu hůl – jednotku míry. Proto mohl vypracovat plán chrámu.

Je pravděpodobné, že Šalamoun, nový Mojžíš, sestavil i nový »komentář« k deskám zákona, a pochopitelně jej zašifroval; současně to byl jeho adeptský testament: Píseň písní.

Použil k tomu starého egyptského námětu určeného pro spisy nejvyšší iniciační hodnoty; tato zdánlivě profánní milostná píseň rozhodně nebyla mezi posvátné knihy zařazena bez důvodu...

Bezdůvodných jistě nebylo ani těch zhruba sto dvacet kázání, které jí věnoval svatý Bernard...

Opravdu zvláštní námět v posvátné literatuře pro cudné mnichy, tahle kniha nabitá erotickými obrazy, jejíž hermetický obsah prozrazuje už první verš:

Černá jsem a přece půvabná, jeruzalémské dcery...

Alchymie je zřejmě od sakrální architektury neoddělitelná.

Mojžíš kromě svého učení (Zákona) nezavedl žádný jiný obor. Snad tím chtěl vymezit Izraeli úlohu pouhého strážce archy; chrám ovšem byl postaven díky Féničanu Chíramovi, který uměl použít »starou míru«.

Iniciační stavitelskou tradici – »magii rukou«, získali Féničané dozajista od stavitelů chrámů egyptských. Sami ji pak nejspíše předali Řekům a přes ně se dostala do středověké západní Evropy... Kněžská bratrstva a stavitelé kostelů se vědomě hlásí k této tradici »synů Abiramových«.  Ještě se s nimi setkáme.

Když dokončil stavbu chrámu, nechal Šalamoun umístit archu do svatostánku. Poslední přímá  zmínka o arše v posvátných textech je v 1. knize královské:

(1 Kr 8,12-13): Tehdy Šalamoun řekl: »Hospodin řekl, že bude přebývat v mrákotě. Vybudoval jsem ti sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky.«

A potom už v historických knihách není ani zmínky; leda legendy.

Podle jedné přišel prý Šalamounův syn spolu s královnou ze Sáby navštívit otce, který jej poučil a pak mu svěřil archu s dvaceti levity na obsluhu. Pak měla být archa převezena do Etiopie, kde se nachází dodnes. Podle jiné verze měl syn archu ukrást.

Každopádně křesťanský klér v Abyssinii tvrdí, že údajně dodnes archu vlastní, avšak podle Šalamounova ustanovení ji může spatřit jedině patriarcha, a to jednou do roka.

Bylo by s podivem, kdyby Šalamoun směl darovat svému synu archu úmluvy, a on by ji odnesl, aniž by lid protestoval – vždyť byla příslibem jeho vyvolenosti Hospodinem i příslibem vlády nad  ostatními národy.

Stejně tak je nepravděpodobné, že by Šalamounův syn mohl ukrást archu ze svatostánku, když byla tak dobře střežena. Tím spíše, že cizincům byl přístup do chrámu zapovězen pod hrozbou smrti.

Na druhé straně je docela dobře možné, že Šalamoun syna zasvětil, pak nechal zhotovit kopii desek i samotné archy, a synovi je předal.

Když Nabukadnezar dobyl Jeruzalém, v soupisu kořisti nebylo o arše ani slovo. Roku 587 před Kristem nechal zapálit chrám. Podle Wegenera archa úmluvy shořela zároveň s chrámem.

Je však jisté, že archa byla zakopána. Neřekl snad Šalamoun, že bude přebývat v mrákotě (temnotě)? To zajisté nemohl být tabernákl.

Existuje ještě jeden důkaz o zakopání archy.

Rabíni mívali po zničení chrámu ve zvyku zavírat obětní potraviny do skříně, kde byly uloženy  svitky Tóry. Potraviny přitahovaly myši a: »rabínské autority vydaly několik dekretů ve snaze ukončit toto zneužívání textů; co ale se všemi zásobami potravin, které přišly do kontaktu s posvátnými knihami? Vyhodit je do odpadků už nešlo, měly skončit na ghénizah (hřbitově posvátných předmětů). V souvislosti s tím byla připomenuta stará tradice: Když zakopali archu úmluvy, donesli na ghénizah nádobu s manou, protože byla v kontaktu s deskami zákona.«

Archa tedy byla zakopána. Pokud tak neučinil sám Šalamoun, je jisto, že archa byla v obléhaném Jeruzalémě prvním objektem, který musel být uchráněn před případnými dobyvateli. Pakliže Nabukadnezar nenašel archu, nejspíš nehledal dost důkladně, pokud vůbec.

Zmínku o arše nacházíme v Damašské listině, karaitském spisu z 1. století křesťanského letopočtu.

Karaité byli zřejmě dosti blízcí essénským: »David však nečetl v knize zákona, zamčené v arše; ta nebyla otevřena po smrti Eleazara, Jozua, ani Spasitele. A jelikož se ctihodní synové Izraele  znečistili tím, že obětovali Aštartě, archa byla ukryta až do příchodu Cadýka.«

Josephus Flavius v Židovských starožitnostech ovšem naznačil, že je v Aškalonu.

Připadá mi pravděpodobnější, že poté, co v pravou chvíli použil desky zákona Šalamoun, byly uloženy do krypty ke spánku jako princezna, než ji přijde v určený čas probudit kouzelný princ.

Jak praví Píseň písní:

Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama!

Nelze odmítnout a priori možnost, že archu objevili při dobytí Jeruzaléma Arabové. Jestli je o tom někde v islámské literatuře zmínka, pak nejspíše jen formou podobenství. Snad by tím šla vysvětlit úcta, v níž muslimská tradice chová Sulejmana ben Daúda (Šalamouna, syna Davidova), a snad proto byla na místě někdejšího chrámu Šalamounova postavena mešita El Aksa.

Možná, že proto bránili židé s muslimy tak úporně mešitu Masjid-el-Aksa proti křižákům, dobývajícím město.

A vůbec by to vysvětlilo muslimskou civilizaci...

Neměla ta zoufalá obrana vyzískat čas k zamaskování úkrytu, kde byla zakopána archa?

Dávno před křížovými výpravami kolovala po západní Evropě pověst o jakémsi tajuplném knězi Janu, téměř nesmrtelném, který prý kdesi na Východě založil křesťanské království, a za svůj úspěch i dlouhý věk vděčil arše úmluvy, kterou měl v držení.

Po celý středověk se lidé vydávali hledat toto záhadné království, jehož zeměpisná poloha nebyla přesně známa, a tak je střídavě umísťovali do Persie, do Indie a dokonce až do Číny. Sám svatý Ludvík vysílal poselstva, která se však nikdy nevracela.

Je možné, že tím záhadným královstvím byla Abyssinie, kde podle pověsti bývala ukryta archa ukradená Šalamounovým synem; egyptští Koptové nejspíš rozšířili pověst, že je tu ukryta archa, originál nebo kopie.

Je naprosto zřejmé, že pozornost Západu přitahovala k Janově království právě archa úmluvy, pramen všemocnosti; učení mniši v klášterech sice měli jakési ponětí o tom, co je archa i co obsahuje, ale laikové – od králů až po prostý lid – ji považovali za úžasně mocný talisman bohatství a moci, zapomínajíce slova svatého Pavla: V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost (Žd, 10,1).

Učenci i prostí lidé byli však natolik přesvědčeni o její ceně, že se můžeme ptát, zda vlastním účelem křížových výprav nebyla nakonec snaha získat archu.