Tajemství templářů 

Našli templáři archu úmluvy? 

Luis Charpentiér v knize "Mystérium katedrály v Chartres" rozvádí myšlenku, že templářský řád byl založen proto, aby našel a ochraňoval archu úmluvy. 

 Kapitola sedmá - V chrámu Šalamounově 

Je naprosto zřejmé, že Bernard z Clairvaux nevyslal Huga z Paynsu ani svého strýce Andrého z Montbardu do Svaté země chránit bezpečnost cest. Ani Eustach Boulogneský se neloučil se svými rytíři zrovna kvůli tomu. Tím méně to bylo důvodem, pro nějž by Hugo ze Champagne v roce 1125 opustil své hrabství významem srovnatelné s královstvím.

Pokud však byla ochrana cest »zástěrkou«, jaké potom bylo skutečné poslání devatera rytířů?

Vybíráni byli mezi rytíři, to jest muži chrabrými – zajisté nejen ve smyslu tělesném – a cvičenými ve zbrani. A přitom se neměli bít; svůj život směli riskovat co nejméně...

Strážní povinnosti je nutily být ve styku se světem, a přitom se na nich vyžadovalo, aby žili jako mniši ) zachovávali cudnost a nepodléhali vášním. Nic je nesmělo odvést od jejich úkolu.

Měli být nikoli sice chudí, ale bez osobního vlastnictví. Tudíž nepodplatitelní.

A konečně museli být absolutně poslušní. Jejich poslání stálo nade vším ostatním.

Posláním bylo zřejmě opravdu cosi velkolepého a vznešeného, jestliže rytíři byli ochotni k podobným obětem!

Jak nevzpomenout na analogickou situaci – soustředění všech atomových vědců koncem minulé války v americké poušti Los Alamos, kde konstruovali atomovou bombu...

Budovy na místě někdejšího Šalamounova chrámu jim byly uvolněny tak horlivě, že už jen z toho je zřejmé, že jsme na dobré stopě. Jinak by totiž bylo nepochopitelné, proč vlastně devateru rytířů uvolnili prostor, užívaný do té doby králem, jeho služebnictvem a kanovníky od Svatého hrobu.

Pohodlí poskytnuté chudým rytířům totiž vskutku značně převyšovalo potřeby strážců silnic!

Jestliže chtěli zůstat sami, nutně to znamená, že činnost vykonávaná – nikoli snad na silnicích, nýbrž v chrámu – byla tajná.

Ovšem jaká činnost? Jednoznačně museli hledat nějakou ukrytou věc, a vskutku: pod chrámovými prostorami uvolnili přístup k obrovským Šalamounovým stájím, které byly před jejich příchodem dozajista zavaleny, protože od doby zboření chrámu o nich nikde nebylo ani zmínky.

Německý křižák Jan z Würzburgu stáje spatřil a popsal je následovně: Viděl jsem stáj tak úžasně prostornou a velikou, že by pojala přes dva tisíce koní nebo patnáct set velbloudů.

Existuje jediné možné vysvětlení: devět rytířů tam přijelo nalézt, střežit a odnést cosi mimořádně významného, k čemuž bylo zapotřebí ochrany muži ozbrojenými; mimořádně posvátného, a proto bylo zapotřebí mužů povznesených nad lidské vášně; mimořádně cenného a nebezpečného, a proto bylo nutné držet věc v nejvyšší tajnosti.

Který předmět jenom mohl být tak důležitý, posvátný, cenný a nebezpečný? Jedině archa úmluvy a desky zákona. Neboť jedno ani druhé dost možná nejsou tím, zač bývají považovány. Co to vlastně je? Archa je truhla z révového dřeva z vnitřní i vnější strany pobitá dvěma zlatými pláty. Z elektrotechnického hlediska kondenzátor.

Hospodin byl dobrým elektromontérem, a stejně tak Mojžíš, který ke kondenzátoru připojil čtyři kovové antény v podobě »cherubínů«, jimiž se sváděla statická elektřina...

Byl náboj natolik silný, že by zabil člověka, jak se stalo nebohému Uzzovi, který jednou zatoužil dotknout se archy? Každopádně to stačilo na prudkou ránu a zřetelné jiskření.

Archa byla trezorem se samočinnou ochranou. Zároveň však ještě něčím dalším. Důležitý byl především její obsah: desky svědectví neboli zákona.

V Druhé knize Mojžíšově stojí psáno: (31;18) Když přestal k Mojžíšovi na hoře Sinaj mluvit, dal mu dvě desky svědectví; byly to desky kamenné psané Božím prstem.

Jak známo, Mojžíš sestoupil z hory Sinaj a nalezl lid obětující zlatému teleti. Rozhněval se, zlomil desky, zlaté tele rozbil na prach, prach rozpustil ve vodě a nechal vypít svému lidu...

...Zlí jazykové tvrdí, že proto právě ten lid neutišitelně žízní po zlatě...

Konečně se Mojžíšův hněv ztišil, stejně tak i hněv Boží; ten souhlasil, že popíše dvě nové desky »po obou stranách«, což mohlo znamenat čitelné po obou stranách, ale i čitelné ve dvojím smyslu : exoterním i esoterním.

Mojžíš uložil kameny do archy a stanovil stráž z Léviovců, kteří totiž »byli Hospodinovi«.

Léviovci vykonávali strážní službu ve věku od 25 do 50 let. Pak přecházeli do zálohy. Mojžíš chtěl mít solidní stráž – žádné nezletilce ani veterány. Cizinec, který by se k deskám přiblížil, byl potrestán smrtí.

Co jen je na tom zákonu tak cenného?

Dle patrologické literatury skládal se z desatera přikázání, a dále z Mojžíšových předpisů ohledně obřadů a mravů. Byl to zákon Mojžíšův, nikoli Hospodinův. Nebyl nijak tajný, naopak – byl zapsán, vyhlášen a vyučován.

Je to kázeň vně archy.

Desky zákona jsou čímsi nanejvýš posvátným, protože pocházejícím od Boha; nanejvýš cenným, protože jde o mocnou smlouvu; a nanejvýš nebezpečným, když k tomu nikdo nemá přístup, dokonce ani strážní levité. Jedině velekněz, ale dokonce i jemu pak Šalamoun omezil přístup na jeden jediný den v roce.

Je to zákon Boží.

Stojí psáno, že moc zaslíbená Izraeli pochází z těchto desek: buď tedy jsou talismanem, anebo prostředkem moci.

Hospodin ovšem není žádný čarodějník a výrobce amuletů. Desky jsou tedy prostředkem moci. Jsou deskami Zákona, Logu, Slova, Rozumu, Míry, Vztahu, Čísla.

»Vše jsem učinil skrze Číslo, Míru a Váhu«, pravil Hospodin v Genezi. Zákon Boží je zákonem čísla, míry a váhy.

V současné době by se to vyjádřilo asi tak, že desky zákona jsou tabulkami rovnice světa.

Vlastnit desky zákona představovalo proto znalost nejvyššího obecného zákona řídícího světy, přístup od důsledků k příčinám, a tudíž možnost působit na jevy, z nichž vznikají příčiny, rozpadající se dále v mnohost.

Nyní je zřejmé, že Mojžíš židovskému národu nelhal, když sliboval ve jménu Hospodinově moc a povýšení skrze desky zákona.

Rozumí se však samo sebou, že užití nástroje moci zamýšlel zpřístupnit jen těm, kteří toho byli hodni; proto nejenže k nim zapověděl přístup, ale věnoval také ohromnou péči věnoval tomu, aby zastřel jejich skutečný význam.

Kdyby se snad někomu podařilo proniknout trojí ochranou, tj. ozbrojenou stráží levitů, elektřinou, jíž byla archa nabita, a tajnými obrannými systémy (které způsobily Filištínům       »hemeroidy«), přece by nic nepochopil, pokud by nebyl zasvěcen do způsobu, jak je číst.

Toto zasvěcení podal Mojžíš v komentáři psaném semitským jazykem, písmem, které dost možná vymyslel. Písmo zašifroval numerickým systémem, který byl později nazván kabala.

Tajemství bylo důkladně zapečetěno. Možná ještě důkladněji, než se zdá.

   Jelikož Mojžíšovy komentáře, to jest jeho posvátné knihy, byly zašifrovány, nesmělo se v nich v žádném případě změnit ani písmenko. Jakákoli změna by způsobila, že šifra se stane

nerozluštitelnou.

Začínáme chápat, proč se Štěpán Harding (svatý Štěpán), opat ze Chateaux, pustil po dobytí Jeruzaléma s takovou vervou do studia hebrejských textů za pomoci učených rabínů z horního Burgundska, ačkoli jeho řád byl »kontemplativní«; a také proč svatý Bernard osobně podnikl cestu na druhý břeh Rýna, aby zklidnil zuřivý antisemitismus tamních obyvatel, kteří už tehdy pořádali krvavé pogromy.

Hebrejské knihy obsahují totiž návod ke čtení Kamene a Židé jsou opatrovníky tohoto návodu.

Musíme se k Zákonu vracet?

Odkud pochází?

Od Boha, samozřejmě – napsal ho vlastním prstem na kámen; na rubu i na líci.

Je to zázrak.

Lidé používají výrazu zázrak pro věci, které přesahují jejich chápání nebo které jim jsou předkládány k uvěření. Přizvat si Boha k zázraku, to znamená podřídit ho lidské představě o zákonech, jimiž se řídí svět – vtáhnout ho do našeho času a našeho prostoru, snížit ho na úroveň demiurga, ne-li čaroděje.

Nepochybně vše jest od Boha, ale v lidském světě se jeho dílo realizuje prostřednictvím lidí.

Mojžíš přišel z Egypta. Veškeré egyptské vědění bylo soustředěno v Chrámu. Mojžíš patřil k odchovancům Chrámu a byl vychován ve vší egyptské moudrosti (Sk, VII-22).

Egyptská civilizace sice neužívala umělých hmot, výbušných motorů ani saponátů či jiných věcí zamořujících zemi, vzduch i vodu, avšak kněžská elita měla znalosti, které se dodnes zrcadlí v jejich památkách – alchymistickou vědu, jejíž jméno v sobě dokonce nese název země, ze které vzešla, a vědu o člověku, jejíž převážná část nám dosud zůstává zahalena tajemstvím.

Toto vědění je pravděpodobně Bohem inspirováno a Mojžíš je na Sinaji zhuštěně formuloval; protože papyrus je křehký, vyryl zákony do kamene.

Zákon tím není méně Boží, jako každý opravdový zákon.

Ještě pár slov o arše.

Vědění, ať už jakékoliv, má jen spekulativní význam. Aby se stalo užitečným lidstvu, musí se proměnit v čin. K realizaci díla je zapotřebí lidí dělných. Izraelští opominuli tuto evidentní a přece principiální záležitost, a proto jim nebylo dáno, aby sami uskutečnili dílo, jehož duchovní základy byly v deskách zákona. Jeruzalémský král Šalamoun musel povolat týrského krále Chírama, když chtěl stavět chrám.

Následovníci svatého Benedikta tuto věc nepodcenili.

Kromě dělných lidí je zapotřebí také míry. Kdyby Cheopsova pyramida byla o kousek menší nebo větší, byla by jen hezkou haldou kamení. Ladička o něco větší nebo menší přestane udávat čisté A. Je nutné mít správnou míru, společnou platformu pro člověka i svět.

Považuji za možné, že s deskami zákona byla do archy vložena i jednotka míry: živá hůl Áronova. V době Šalamounově z ní zmizela.

Jednotkou váhy zřejmě byla mana v hliněné nádobě, vložené rovněž do archy Mojžíšem. Áronovi Mojžíš řekl: Vezmi jeden džbán, nasyp do něho plný ómer many a ulož to před Hospodinem, aby to bylo opatrováno po všechna vaše pokolení. (Ex 16,33). Ómer je desetina éfy (Ex 16,36).

Zbývá jedna otázka: nacházela se archa ve sklepeních Šalamounova chrámu ještě v době křižáckých výprav?