Tajemství templářů 

Nacistické hledání grálu

Otto Rahn se záhadami katarské civilizace začal zabývat už v dětství. Podzemní chodby a v nich četné tajemné svatyně mu nedaly spát. Šlo vlastně zároveň o módu, která odpovídala duchu doby. Německé okultní skupiny a proslulá společnost Thule (věnujeme jí zvláštní kapitolu) vypracovaly celý systém „nordické mystiky" a zvláštní význam přisuzovaly gnostickým učením s jejich věčným bojem protikladných sil. Protože vůdcové rychle sílícího nacionálně socialistického hnutí tíhli k mystice a němečtí okultisté, kteří nadšeně propagovali rasistické bludy, byli nacismu aktivní oporou, donesla se brzy zvěst o nevýslovných pokladech Montséguru až k uším Alfreda Rosenberga. Tento autor „Mýtu 20. století“, teoretik a rasový expert nacistické strany projevil o legendu mimořádný zájem a dodal Rahnovým pseudohistorickým výplodům „potřebný" směr. V „nordické" interpretaci byl Montségur přirovnáván k hoře Montsalvat „bretoňského cyklu", kde se nalézal svatý grál rytířů Kulatého stolu. Nacističtí pogromisté deroucí se už k moci si nevýslovně přáli podobat se rytířům. Heinrich Himmler, který osobně vybíral kandidáty do oddílů SS, usiloval o to, aby své bandě vrahů dodal dekorum středověkého řádu. Přitažlivou se jevila i dvojí symbolika grálu - nádoby čisté krve a kalicha mystického osvícení.

Rahnovo bádání tedy budoucí „nadlidé" uvítali s osvícenou účastí kulturtrégrů. Jeho výpravě do Montséguru a diletantskému průzkumu kraje věnoval pronacisticky orientovaný tisk mimořádnou pozornost. V roce 1933, již po Hitlerově nástupu k moci a po požáru Říšského sněmu, byla vydána první Rahnová kniha, příznačně nazvaná „Křížová výprava proti grálu“. Autor, který tím v podstatě plnil úkol říšského kancléře Rosenberga, tu pojednal o variantě Noemovy archy.

Křesťanské ideály však tehdy nebyly v kursu, neboť hitlerovci pronásledovali katolickou opozici, a tak se Rahn raději verzi s božím původem prozřetelně vyhnul.

Nové pány zajímalo totiž něco zcela jiného. Noemova archa jim zcela vyhovovala. Bylo dokonce rozhodnuto vyslat horolezeckou výpravu na Ararat. Rahn, který se pokoušel zachovat alespoň zdání vědecké objektivity, se nesměle zmínil o alexandrijské škole a o bogomilech, vzápětí však byl náležitě usměrněn. Alexandrijští Židé a východoevropští Slované se nacistické „vědě“ rozhodně nehodili. V nacistické interpretaci získal grál podobu číše Nibelungů, tedy nordické relikvie, a z katarů se stali původem Frankové, tedy vlastně Germáni. Všude hřímala Wagnerova hudba, kterou si nacisté přisvojili, ulicemi pochodovali „parsifalové" v černých mundúrech a všemi způsoby se opěvoval kult „čistoty krve". A zatím už krev vydatně tekla a hromadně padaly hlavy nejlepších synů Německa.

Biologické, geografické, historické a všemožné další spekulace se staly normou a okultismus dobrým tónem. V roce 1936 vyšla druhá Rahnova kniha „Luciferův dvůr Evropy“. Je možné, že fašistickým pohlavárům se znelíbil název knihy, pravděpodobněji se však sám její autor dopustil omylu. Ať už tomu bylo tak či onak, stal se Rahn obětí toho, co bylo označováno jako „podivný případ". V roce 1937 po své výpravě do Languedoku, jíž si tak široce všímal tisk, Otto Rahn nečekaně zmizel. Z Francie sice řádně odejel, do Německa se však nevrátil. V novinách se o tom objevila jen letmá zprávička a podivná výprava upadla brzy v zapomenutí. Ačkoli se šuškalo, že autor „Luciferova dvora Evropy“ byl uvězněn v koncentračním táboře, měli Němci a tím spíše Francouzi v té době zcela jiné starosti než Rahnovo zmizení. Kvapem se blížily události nepoměrně významnější - připojení Rakouska a Sudet k říši a mnichovská kapitulace. 

Teprve po válce se jistý Saint-Loup, autor brožury „Noví kataři Monséguru“, dotázal příslušných orgánů na osud Otty Rahna. Dostalo se mu odpovědi více než zajímavé: „Podle dokumentace SS spáchal Rahn sebevraždu, když na hoře Kufstein požil kyanovodík." „A příčina?" pátral zvídavý Saint-Loup. „Na politicko-mystickém základě," ocitoval esesáckou diagnózu úředník spolkové justice. 

V červnu 1943 přicestovala do Montséguru vědecká expedice, složená z věhlasných německých historiků, geologů a speleologů. Pod ochranou snaživé vichistické policie zřídila expedice stanový tábor a zahájili vykopávky. Práce pokračovaly až do jara 1944, kdy bylo třeba vzít urychleně do zaječích. V samotné říši však jednání o „árijském grálu" pokračovalo až do jejího totálního konce. Tak například v březnu 1945, když Rosenberg vysvětloval admirálu Doenitzovi význam katarských pokladů pro nacionální socialismus, zmínil se mimo jiné o jakési tajné expedici a požádal pro tyto účely o přidělení speciální ponorky.