Tajemství templářů 

Kámen - tj. svatý grál

Mystický kult kalicha pochází zřejmě už z pohanských mýtů - keltských, iberských i galských. Hovoří pro to i jednoduché lingvistické srovnání: „graal" - „grazal" - „greal" ve starofrancouzských dialektech,  „grazal" v akvitánském nářečí, „grial" ve starošpanělštině a „grál" v jazyce portugalském. Při zkoumání etymologie tohoto záhadného slova uvádějí vědci řecké názvy „kráter" a „kratalis", označující „nádobu", a dokonce irské slovo „kriol", tedy „koš hojnosti". 

Glastonburská verze legendy o Josefu z Arimathie rovněž nesla název „O gradalu", ačkoli se v ní přímo o kalichu nehovoří. Stručně řečeno, pro jedny představuje grál nádobu, do níž Josef z Arimathie, o němž se zmiňují všechna čtyři evangelia, zachytil Kristovu krev, pro jiné je to mísa z poslední večeře Páně, pro další zase cosi jako roh hojnosti a kouzelný ubrus a pro vyznavače esoterické legendy Montséguru je to zlatý obraz Noemovy archy.  

Půda pro takovou  „různorodost"  byla připravena někdy na rozhraní 12. a 13. století.

Chrétien de Troyes, skvělý básník žijící na sklonku 12. století, má  ve  své nedokončené poémě  Perceval nepříliš  jasnou zmínku o jakési tajemné nádobě, jeho nejbližší pokračovatelé však hovoří o grálu v legendárně apokalyptickém duchu a bohoslovec Robert de Born (13. stol.) už s naprostou určitostí vypráví o kalichu, do něhož Josef zachytil krev z Kristových ran, o tom, jak se grál posléze dostal do Anglie a jaké zázraky se s ním děly na dvoře krále Artuše. 

A tak se apokalyptický mýtus pozvolna spojil s tzv. „bretoňským cyklem" příběhů dvanácti pairů Kulatého stolu a čaroděje Merlina. 

Francouzský badatel Mario Rocca, který prozkoumal fresky a skulp­tury starobylých katedrál v Chartres, Bourgetu, Carcassonne a dalších, se pokusil vtisknout jejich tématice epickou látku legend o pátrání po svatém grálu. Podle Roccova názoru jde o jeden z prvků liturgie - o svátost eucharistie. Letící kopí tady symbolizuje zbraň, kterou římský žoldnéř proklál Ježíšovo srdce, kalich je nádobou z poslední večeře Páně, do níž byla později zachycena Kristova krev.

„O tom, že tato interpretace se přímo nabízí," poznamenává k tomu znalec Artušova cyklu Jean Marx, „není nejmenších pochyb. Pokládám však za nemožné, aby základem pojmů a zobrazení, jejichž mytologický charakter je zcela očividný, byl křesťanský výklad."

Mýtus má, jak známo, vlastní fantastickou geografii, vlastní chronologii a posloupnost nezávislou na zákonu příčinnosti. Je bezvýznamné dohadovat se o tom, jak se jedna a táž relikvie mohla vyskytovat současně na třech místech — v janovské katedrále, kam ji přivezli chrámoví rytíři, v zámku Montségur a v glastonburském kostele.

V dějinách církevních svatyní - a nemusí jít vždy jen o křesťanské svatostánky — se najdou i jiné peripetie. Legendární Artuš a jeho o nic méně legendární rytíři po sobě rovněž zanechali četné důkazy o své existenci, včetně ostatků.

Ve Westminsterském opatství stojí hrobka sv. Eduarda, kde je zachován otisk pečeti s latinským nápisem: „Patricius Arthur, císař britský, galský a dánský". Hrobka rytířského krále je nejvíce ceněnou pamětihodností kláštera v Glastonbury. „V doverském zámku," čteme v předmluvě románu „Smrt Artušova“ z pera Thomase Maloryho z roku 1485, „jsou přechovávány Gawanova lebka a Cardochův plášť, ve Winchesteru dokonce Kulatý stůl, v jiných místech pak Lancelotův meč a řada dalších předmětů."

Zřetelné rozpory mezi mýtem a skutečností, realita na jedné straně a mýtus na straně druhé představují dvě různé roviny, které se nikdy neprotnou. 

V publikaci „Artušovské legendy a jejich vývoj“ sovětský badatel A. D. Michajlov o kultu Josefa z Arimathie poznamenává: „K rozšíření tohoto kultu mezi Kelty přispěl obyčejný historický omyl: středověcí mnichové zaměnili dva různé Filipy - prvního biskupa Jeruzaléma, jenž se stal ochráncem svatých relikvií (kalicha a kopí), a prvomučedníka Galie, a domnívali se, že mezi Galy šířil křesťanství jeden ze spolubojovníků Josefa z Arimathie. Tato církevní legenda byla umístěna do západního Walesu, do Glastonbury, tedy místa, kde se stýkaly čtyři kultury - velšská, irská, saská a frankonormandská. Tajemný Avalon artušovských legend se tu střetl s křesťanským mýtem a církevní legendou." 

Nejen pro Chrétiena, ale ani pro pozdějšího Maloryho neznamenal hrdinský čin ve jménu svatého grálu „vysvobození" zázračné relikvie, ačkoli by to zcela odpovídalo duchu epochy. Ne sama kořist, ale pouhé spatření posvátného kalicha bylo cílem rytířstva, nejvyšší odměnou za hrdinský čin, vavřínovým věncem za ušlechtilé činy a zkoušku. Jen tak bylo možné vysvobodit zpustošenou zemi ze zakletí. Grál se stal mnohoznačným symbolem. Je to jak osobní oběť, tak akt dějinné spravedlnosti, rytířský čin i tajné zasvěcení. Není náhodné, že rytíři, kteří vyléčili zchromlého krále a rozptýlili čáry svírající zpustošenou zemi, nabývají svatosti - jedni na nebesích, jiní na zemi.

Podrobné vylíčení mýtu o Josefovi je v „Nikodémově evangeliu" ze 4. století, které má zjevně gnostické zabarvení. Tam lze najdeme také obřad s kopím a kalichem. 

V této souvislosti je nutno věnovat pozornost číselné symbolice „bretoňského cyklu" a především Maloryho románu, jeho „kulatým" či magickým číslům, jež si všiml literární kritik Bernštejn:

„Tri dívky seděly u obra na hoře sv. Michala. Tři dívky potkali na své pouti Gawain, Iwain a Marhalt, třikrát je třeba udeřit do zavěšené mísy. Tři dny a tři noci ležel v bezvědomí Tri-stram, tutéž dobu strávil spánkem u Morgany Alexander Sirotek, tři dny trvá turnaj... třikrát vytahuje Tristram meč z Marhaltovy hlavy, po třech mílích cesty potkává král Marek tři rytíře, tři rytíři..." a tak dále.

Za těmito opakujícími se galskými triádami lze vidět nejen rozšířenou epickou metodu, ale i ohlasy esoterických iniciací. Spolu s krachem křižáckých výprav, s vraždami a ohavnostmi templářského procesu, který vzrušil celý svět, pohasínal také mytický „zlatý věk" rytířství. Čím hlouběji však klesal reálný význam „obrněné šlechty", tím výše se pokoušela pozvednout svoji rituální prestiž.

Podvazkový řád, řád zlatého rouna atd., které byly založeny ve 14. století, už ničím nepřipomínaly společenství přísných křižáků. Nemožnost návratu do minulosti byla zcela zřejmá a zející ideovou prázdnotu bylo třeba zakrýt velkolepým leskem a pompézností. Ke Kulatému stolu, jehož tvar už sám o sobě vylučoval jakoukoli nerovnost, usedli rytíři, kteří si toto právo vybojovali v dlouhé řadě přetěžkých zkoušek. Zato novopečený rytíř řádu zlatého rouna (nejvýznamnějšího řádu Evropy) nemusel ani putovat za svatým grálem, ani podstoupit nebezpečnou plavbu bájných Argonautů. Zvučný titul a patřičně vysoký úřad u dvora zajišťovaly vytouženou rytířskou slávu daleko více než osobní zásluhy. Původní tvářnost řádu vystřídal maškarní bál, zachovány však zůstaly stupně zasvěcení, které se přeměnily v hierar­chii hodností.

Zpočátku byly tyto stupně tři: páže, zbrojnoš a rytíř. Později pod vlivem tajných společností spojených s albigenskými, templáři a ghibelliny jejich počet vzrostl. Statut tajného řádu, schválený Alfonsem IX., králem Kastilie a Leonu, uváděl již sedm stupňů, jak o tom svědčí i sám jeho název - Las siete Partidas (Sedmero částí). I zde však vládla triáda. Rytíři, důstojníci a komturové řádu měli oděvy tří různých barev - bílé, zelené a rudé.

Připomeňme jednu zajímavou podobnost. Dante, když popisuje róby, v nichž se mu Beatrice zjevuje ve třech kruzích ráje, uvádí tytéž barvy, jež pro něho mají zřejmě velký symbo­lický význam:

...na bílé roušce závoj olivový, v zeleném plášti uviděl jsem Paní, jak ohněm oděnou v šat purpurový... 

...Při kole pravém tančily tří paní: z těch jedna stvoření tak rusovlasé, že v ohni nebyla by k uhlídání; pak druhá jakby na kostech i mase jen ze smaragdů udělána byla; třetí jak čerstvý sníh se zdála zase. Hned zdálo se, jak táhla by je bílá, hned červená, a jak ta pěla právě, tak chůze druhých dvou se proměnila. Při levém kole ženy čtyři hravě v nachových rouchách tančily, jak chtěla z nich jedna, jež tri oči měla v hlavě...

Tři hlavní a čtyři podřízené - celkem tedy sedm stupňů! Jaký význam asi vložil do těchto viditelně ne nahodilých termínů „bílý" guelf (guelfové - stoupenci papeže ve 12. až 15. stol. v italských městech) Dante Alighieri? Jako současník Bonifáce VIII. a Klimenta V., ctitel trubadúrů a očitý svědek pronásledování templářů viděl Dante rozpad starého světa a vítal budoucnost, žehnaje „lásce, jež hýbe sluncem i hvězdami".

Leckdy se věta, kterou básník prohodí čirou náhodou, stává zjevením. Dante, který prošel peklem, očistcem a vznesl se do výšin, se nepokoušel nic prorokovat, něco však přece jen uhádl. 

Uplyne téměř půl tisíciletí a první konzul Bonaparte schválí barvy italské vlajky, které se už v následujícím století stanou barvami vpravdě národními. Stejná kombinace barev, avšak v poněkud odlišném pořadí...

A na závěr ještě jeden výčet číselných symbolů Maloryho románu, na něž také upozorňuje I. M. Bernštejn: 

„Sedm hodin spí Lancelot očarovaný Morganou, sedm let miluje čarodějka z Mrtvé kaple Lancelota, sedm dní trvá turnaj, sedmi ranami zdolává Lancelot pronásledovatele Kaye, sedmkrát jasnější než slunce byla záře svatého grálu..." 

Z toho je zřejmé, jaký měla obrovský význam symbolika čísel i barev ve středověkém systému světa - odráželo se v něm vše. 

Co je grál ?

• jedni jej považují za misku, do níž byla zachycena krev Krista a kterou přivezl do Francie Josef Arimatejský

• kámen obdařený tajemnou mocí

• nebo podoba oslnivého světla

• něco, v čem se skrývá jakási tajemná síla, zdroj energie

 Wolfram von Eschenbach: Parsifal – grál je uložen na nějakém templářském hradě

• templáři střežený grál je označován za kámen,

• který přišel z nebe : lapis exilis – (excoelis) – meteorit ?

• nebo z exilu, tedy z vyhnanství

Otto Rahn – zabýval se evropskou a árijskou povahou grálu, odhalil vztahy mezi zlatým rounem argonautů a svatým grálem

Argonauti podle legendy vidí vznášet se nad Horou světa, na které roste Strom světla, misku ! Najdou zlaté rouno a jejich loď je kouzlem přenesena na Mléčnou dráhu, na severní polokouli, kde s pomocí Trojúhelníku a Oltáře vládne a utvrzuje se světelná přirozenost věčného Boha.

Trojúhelník – symbol boží Trojice, kříž božské oběti Lásky a Oltář je večeřadlo, na kterém stojí miska či pohár Zmrtvýchvstání.

Svatý grál byl označen za kámen Luciferův, Světlonošův, přirovnán k Bafometovi.

Templáři byli strážci energetického tajemství. 

Charles-Luis Cadet-Gassicourt vydal v roce 1797 knihu : Le tombeau de Jacques Molay ou le secret des conspirateurs a ceux qui veulent tout savoir

• Molay před smrtí založil 4 tajné lóže v Paříži, ve Skotsku, ve Stockholmu a v Neapoli s úkolem odstranění všech monarchů a vyhlazení moci papeže.

• místo je Avalon – (Zahrada Hesperidek, Ultima Thule, Kolchida v mýtu o zlatém rounu)

• úkryt – Tibet : von Eschenbach říká, že templáři opustili Evropu a převezli grál do Indie. Úkryt je v Agarratě, podzemním městě, z něhož Páni světa ovládají a řídí osudy lidstva

• Agharta : byla založena před 6000 lety na počátku epochy Kali-juga

• druidská svatyně ve městě Panny (nebo katedrála Chartres)

• první Panny jsou u Keltů – Černé panny

• popelikáni – kacíři, kataři byli vyhubeni, proto ke schůzce nemohlo dojít v Montséguru

• stilnovisté – sekta Věrní v lásce (severní Itálie – jižní Francie)

• nejtrvalejší keltský kámen svatyně slunečního božstva – Stonehenge  

Kde je?  

Číše - v akvitánském nářečí nazývaná „grazal" - byla podle legendy albigenských spolu s ostatními poklady přenesena z Montséguru do tajného úkrytu. 

Archeologové, kteří prozkoumali celý složitý systém podzem­ních chodeb ve skalním masívu Montséguru, nevylučují mož­nost, že poklad je dosud ukryt někde poblíž. 

Plán cesty za Grálem – postup plánu od severu, kde je Hrad, k Jeruzalému, pak k Aghartě, z ní do Chartres, odtud k břehům Středozemního moře a pak ke Stonehenge. Runa spojuje některá z hlavních center templářského esoterismu (Amiens, Troyes, říši sv. Bernarda, okraje Foret d´Orient, Remeš, Chartres, Rennes-le-Chateau a Mont-Saint Michel.  – připomíná souhvězdí Panny