Tajemství templářů 

Scott Corrales: Záhada templářských rytířů

Byli templářští rytíři skutečnými „únosci ztracené archy"? Templářští rytíři byli možná prvním tajným společenstvím na světe. Scott Corrales se zabývá historií a krvavými rituály tohoto prastarého řádu válečníků a mystiků.

Pokud bychom chtěli parafrázovat diskusi Obi-Wana Kenobiho z Hvězdných válek o rytířích Jedi, mohli bychom říci, že templářští rytíři byli strážci míru a spravedlnosti v průběhu staletí, která měla za společný jmenovatel křížové výpravy. Z řádu, jenž původně čítal devět členů, se templáři rozrostli v mocnou nadnárodní organizaci, která si možná jako první svého druhu takové označení skutečně zasloužila.

Zatímco kolosální opevnění chránila území na Blízkém východě, těžce vydobytá během křižáckých výprav, a templářské ozbrojené doprovody dohlížely na bezpečnost poutníků přicházejících do Jeruzaléma, působil řád stejně aktivně i v Evropě. Jeho stavitelé a zedníci plenili lesy, vysoušeli mokřiny, zastavovali solné pláně, propojovali laguny, řeky a jiné vodní plochy, znovu otevřeli staré, po celé věky opomíjené římské cesty a zakládali nová města, aby zalidnili území, která získali církevními ústupky nebo výboji. I první moderní ekonomové byli členy templářského bratrstva, které tradiční obchod a bankovnictví revolucionizovalo zavedením akreditivů a primitivní formy našich dnešních bankovních účtů, jež cestovatelům umožňovaly provádět transakce aniž by s sebou museli vozit cennosti po nechráněných cestách a po mořích, kde se to jen hemžilo piráty.

Co je však snad ještě důležitější, je skutečnost, že templářští rytíři postupně a nenápadně naplňovali Evropu, která ještě zcela neprocitla ze středověku, klasickou moudrostí, na niž Evropa nadlouho zapomněla, ale která byla arabskými vědci a učenci zachována. Do tohoto hromadného úsilí spadal i zájem o pohanské tradice a podporování vzniku univerzit a kulturních center. Existují domněnky, že velká část stříbra, jehož bylo k financování všech těchto projektů použito, pocházelo z návštěv templářské flotily v roce 1200 v Mexiku, kde byla tohoto kovu hojnost.

Podle španělského autora Ricarda Alarcona bylo cílem templářů přivést rozpory zmítanou Evropu k myšlence synarchie — vlády na základě principů, které tehdejší středověká doba citelně postrádala. Ti, kteří by disponovali mocí, by byli automaticky podřízeni těm, kteří by disponovali autoritou. Tři nejdůležitější funkce veřejného života — vzdělanost, spravedlnost a hospodářství — by byly představovány třemi spíše společenskými než politickými zástupci, volenými prostřednictvím všeobecného hlasování. Ti skutečně schopní vést ostatní by proto mohli lidem zprostředkovávat ryzí růst a pokrok.

Ovšem dílo těchto přičinlivých bojovných mnichů bylo neočekávaně přetrženo chtivostí a žárlivostí jistého francouzského panovníka, jenž řád zrušil a zahrnul ho hromadou nepodložených obvinění z uctívání ďábla, homosexuality a ukrutností. Mnoho templářů bylo mučeno, posláno do vyhnanství či odsouzeno k upálení. Se smrtí Jacquese de Molaye, posledního velmistra řádu, přichází i konec templářských rytířů a jejich fenomenálního díla. Ale znamená to skutečně úplný konec jejich činnosti? Co se stalo s nahromaděným majetkem řádu, s jeho vlastní flotilou a se vším věděním, které během tří staletí své existence nashromáždil?

HISTORICKÉ POZADÍ

V roce 1118, necelých dvacet let po dobytí Jeruzaléma křižáky, nastínil jeden francouzský rytíř jménem Hugo z Paynsu patriarchovi Svatého města jistou myšlenku — vojenský řád, který by žil v přísné shodě s řádem náboženským, stejně jako benediktini či jiné řeholní řády, jehož úkolem by však bylo strážit prašné cesty Palestiny a ochraňovat příliv poutníků a obchod. Tato myšlenka byla uvítána i jeruzalémským králem Balduinem II., který zoufale potřeboval zkušené vojáky.

Největším problémem křižáků bylo to, že jakmile se svatá místa podařilo osvobodit, evropští šlechtici se obvykle vraceli z křižáckého tažení domů, na svá panství, místo toho, aby se usazovali na nově nabytém území. Z tohoto důvodu panovník Hugovi z Paynsu dovolil založit jeho nový řád v místech, kde dříve stával Šalamounův chrám (templ), podle něhož si tito bojovní mniši dali jméno — rytíři templu neboli templáři, kteréžto označení se stalo známějším.

Služby, které templáři poskytovali, se evidentně vyplatily. Do roku 1127 měli templáři plnou podporu mnoha významných postav evropských dějin od Bernarda Clairvauxského (svatý, opat a učitel církve, 1091-1153, věnoval se vědám a rečnictví, výmluvností velmi přispěl k druhé křižácké výpravě — pozn. překl.) přes papeže Honoria II. po hraběte Champagneského. Templáři byli zahrnováni darovanými pozemky, zásobami a finančními dary a všeho toho využívali tím nejlepším možným způsobem — k podpoře svého úsilí na Blízkém východě. Všechny darované pozemky, kterých bylo požehnaně, byly pečlivě obhospodařovány, aby vynášely co nejvyšší zisky.

Templáři byli na nejlepší cestě stát se nejbohatší a nejhrozivější bojovnou silou, jakou Evropa od dob římských legií zažila. A potom začalo přicházet jedno obvinění za druhým. Církevní úřady templáře obviňovaly z kacířství a bludařství. Říkalo se, že přijímaní noví členové museli při iniciačním obřadu řádu dupat po kříži, plivnout na něj a prohlásit: „Zříkám se Krista!" Než byl adept předveden před Bafometa, měl být svlečen do naha a být líbán po těle na rozmanitá místa. Jiné kroniky uvádějí, že uctívanou modlou byla socha psa či kočky (snad socha egyptské bohyně Baštet, kterou získali během svých výpadů do této země) a že inkvizice zabavila pozůstatky jiné figuríny známé jako „kozel". Podle názoru spisovatele Rolla Ahmeda měly ryto symboly představovat panteistické pojetí absolutna:

Hlava zvířete, obyčejně hlava kozla s pochodní mezi rohy, představovala odpovědnost hmoty a smytí tělesného hříchu; lidské ruce, jež znamenají posvátnost práce, směřovaly jedna vzhůru a druhá dolů a tvořily tak dva půlměsíce, z nichž horní byl bílý a spodní černý, jako dobro a zlo, milost a spravedlnost...

TEMNÁ STRÁNKA TEMPLÁŘŮ

Podstatná část knih napsaných během uplynulých sta let poukazuje na „černou legendu", která templáře a jejich dílo obestírá, legendu, jejímž základem je přesvědčení, že v řádu působila skrytá, zvláštní skupina, která vyznávala věci naprosto nekřesťanské, jako byl satanismus, homosexualita, dětské oběti a jiné ohavnosti. Podle méně extrémních teorií se „vnitřní kruh" zabýval zapomenutým okultním učením, a když nadešel čas, byli do těchto „tajemství" zasvěcováni kandidáti, kteří přicházeli v úvahu. V pečeti templářů, znázorňující dva rytíře jedoucí na jednom válečném koni, která symbolizuje přísahu chudoby a skromnosti řádu, spatřuje badatel Juan G. Atienza jednoznačný projev znalosti kabaly a kabalistického učení, které stanoví, že „pouze dva lidé spojení v meditaci nad slovem božím mohou stvořit živou bytost".

Důležitou roli ve vývoji řádu sehrál gnostický dualismus, znalost učení východních filozofií. Svým způsobem měla inkvizice pravdu, když templáře označovala za kacíře — přijímali gnostické principy (pravděpodobně skrze styky s islámskými ófity), pravděpodobně popírali Kristovo božství a vysoce si ho vážili jako proroka a avatáru. George Andrews ve své knize Extraterrestrial Friends and Foes (Mimozemští přátelé a nepřátelé) v souvislosti s templáři zmiňuje jednu zajímavost. Jedná se o údajný přepis přiznání templářského rytíře známého jako bratr Arnold, jež z něj bylo v únoru 1310 vynuceno pod nátlakem (tedy „mučením"). Trýzněný rytíř v něm inkvizitorovi během jejich hrůzného rozhovoru přiznává, že na jeho hradě se nacházely podivné obřadní předměty a hliněné tabulky s okultními nápisy.

Na oné templářské pevnosti se nacházela ještě větší zajímavost. Jednalo se o skříňku, která prý dokázala v jakémsi neznámém jazyce odpovídat na otázky, jež jí kladl templářský kaplan. Bratr Arnold pod tlakem inkvizitora dále uvedl, že tato skříňka byla Archa úmluvy, která byla v roce 1127 přivezena z Jeruzaléma a uschována na hradě v Gréoulx. V textu se dále uvádí, že zmíněný mučený muž, jenž utrpením zešílel, blábolil něco o cestování v čase, Apokalypse a sporu mezi silami dobra a silami zla v jiných světech, než je tento. Možná ještě proslulejší než tato mluvící skříňka je „modla" Bafomet, kterou templáři údajně při svých obřadech uctívali. Podle inkvizitorů, kteří zničili řád levou rukou, byla tato záhadná socha důkazem smlouvy templářů s ďáblem.

Pokusy o zajištění tohoto usvědčujícího důkazu dopadly neúspěšně a „mluvící hlavy" zůstaly jen další lákavou součástí templářského tajemství. Nicméně Guillaume Pidoye, majordomus a správce templářské kapituly v Paříži, byl v roce 1308 přinucen inkvizici vydat několik soch, které měl v úschově.

Podle záznamů byla úřadům předvedena obrovská hlava ženy z pozlaceného stříbra s nápisem „Caput LVIII". Atenzovy výzkumy odhalily zajímavý aspekt zájmu templářů o předměty pohanského uctívání. Když křesťané opětovně vybojovali Španělsko z rukou Maurů, požadovali templáři, aby se pozemky, jež jim měly být darovány za jejich pomoc při tomto úsilí, nacházely na jistých zvolených místech. Všechna tato místa se téměř bez jediné výjimky nacházejí v blízkosti megalitických komplexů a prehistorických dolmenů.

Řád byl k těmto opomíjeným místům, jež pro pověrčivé středověké venkovany představovala spíše nepříjemnost či nutné zlo, evidentně něčím přitahován. Lze třeba předpokládat, že tyto stavby ve stylu Stonehenge pocházejí z dob, kdy prehistorický člověk z různých důvodů ještě čerpal ze zemské energie? Templáři by byli nade vší pochybnost tyto vědomosti chránili jako oko v hlavě spolu s muslimskými archivy, které se jim dostaly do rukou, když byli Maurové ze Španělska neúprosně vytlačeni na jih. Existují též domněnky, že tajné uctívání, které bojovní mniši praktikovali, bylo spojeno s předkřesťanským, snad dokonce předkeltským náboženstvím, jako bylo uctívání boha Luga, jehož jméno se vyskytuje po celé Euroasii maskováno nejrůznějšími místními jmény, od města Lugo ve Španělsku po ruiny egyptského chrámu v Luxoru. 

DRŽITELÉ ZTRACENÉ ARCHY?

Nalezli templáři skutečně Archu úmluvy? A odvezli ji poté do Francie, kde ji uschovali, když se království křižáků na Blízkém východě zhroutila před příchodem Mameluků? Možná si mohl Indiána Jones v tomto případě ušetřit cestu do Egypta. Podle legendy, která je s templáři úzce spjata, přísně vypadající rytíři, sídlící na troskách Šalamounova chrámu, velice zaujali Jolandu, ženu Balduina Jeruzalémského. Když se tajně dostala do jejich budovy, objevila cestu do krypty, kde s úžasem spatřila šest rytířů, kteří v tiché meditaci stáli kolem předmětu, který nemohl být ničím jiným než Archou.

Podle dostupných důkazů si templáři jako místo pro svoje sídlo nezvolili trosky Šalamounova chrámu náhodou a ihned započali s výkopy ve snaze nalézt něco konkrétního, co zde bylo skryto celá staletí před vznikem řádu. Než tuto možnost zavrhneme, možná bychom si mohli říci, že onen tak často zmiňovaný „měděný svitek", jenž je součástí Svitků od Mrtvého moře, popisuje řadu pokladů a náboženských předmětů, jež byly pod Šalamounovým chrámem údajně pohřbeny. Co jestli se templáři dostali k podobnému zdroji?

V této chvíli bychom si měli objasnit jisté historické skutečnosti. Když Titovy římské legie roku 70 dobyly Jeruzalém, odvezly s sebou z chrámu všechny poklady včetně posvátné menory (sedmiramenného svícnu), zlatého stolu a jiných předmětů. Tyto poklady byly po dobytí Říma Vandaly převezeny do Kartága a později, když Belisarova byzantská armáda učinila Vandalskému království konec, byly dopraveny do Konstanti-nopole. Pověrčivý císař Justinián, který se bál, že ukořistěný „poklad Židů" by mohl způsobit zkázu Konstantinopole, ho nechal roku 555 poslat do Jeruzaléma. V tomto okamžiku se z historie jeho stopa ztrácí, a máme tedy právo se domnívat, že poklad zůstal v městě Davidově a nebyl odvezen plenícími Araby, kteří o století později dobyli Palestinu.

Je odvážné tvrdit, že součástí tohoto ztraceného pokladu byla i Archa úmluvy, ovšem značná tajuplnost, která v tomto ohledu templáře obestírá, dává tušit, že význam jejich nálezů vzbudil úctu uvnitř samotného řádu. Tento záhadný „nález" byl poslán do Evropy, snad do blízkosti Rennes-le-Cháteau, který byl obklopen templářským opevněním, a ukryt ve zvláště k tomu účelu postavené síni skryté pod kopcem, na němž stojí hrad Hautpoul a kolem něj se rozprostírající vesnice. Je snad tohle oním tajemstvím, které je hlavním klíčem templářské hádanky? Měl řád informace o tom, že Archa byla ztracena někde v katakombách zbořeného chrámu, na jehož troskách byla postavena mešita Al-Aqsa? Zasvěcení do tohoto tajemství by zajisté odpovídalo děsivosti a strašlivosti, o jaké se sami templáři zmiňovali, a zdroj veliké a záhadné moci templářů mohl spočívat právě v opatrování takovéhoto posvátného předmětu.

V této legendě, jež přežila až do našich časů, však zdaleka nefigurují pouze templáři. Podle Michaela Baigenta a Richarda Leigha, autorů knih Holy Blood (Svatá krev), Holy Grail (Svatý grál) a The Messianic Legacy (Mesiášský odkaz) tvořili templáři pouhou ozbrojenou složku většího řádu, jenž zůstal utajen a jenž byl označován různými jmény, mezi které patří i „Převorství Siónu". Tato řada spekulací a seriózního bádání vede k jedné z nejsložitějších záhad naší doby — tajemství malého francouzského města Rennes-le-Chateau, s nímž je spojena řada navzájem propletených záhad, které nikdy nebyly vyřešeny, a to ani po důsledném výzkumu amerických a evropských badatelů.

Jeden z těchto badatelů, Lionel Fanthorpe, bádání v Rennes přirovnal k loupání cibule — s tím rozdílem, že badatel je uvnitř cibule a propracovává se od menší slupky ke stále větší a větší. Fanthorpe uvádí, že tato ospalá vesnička si získala pověst studny tajemného vědění, kde se nachází například Smaragdová deska Herma Trismegista, alchymická pojednání, ztracený poklad sekty katarů, která byla brutálně vyhlazena v polovině 13. století během papežské křížové cesty, a jiné vzácné a mystické amulety.

Historie nám říká, že i když templáři hrad v Rennes neobývali, opevnili jeho okolí masivními hradbami, a lze tak logicky dojít k závěru, že Rennes bylo součástí jejich držav. O několik staletí později farář Bernard Sauniere v Rennes učinil objev, jenž mu vynesl velké bohatství. Našel snad místo, kde byla uložena Archa úmluvy, a byl za to snad bohatě odměněn neznámou zainteresovanou stranou, třeba katolickou církví? Podle nepodložených a neověřených zpráv je Archa uložena právě ve Vatikánu. Teorie „Převorství Siónu" spisovatelů Baigenta a Leigha, podporována vynikající detektivní prací, dokazuje, že toto uzavřené, politicky činné evropské společenství zdědilo templářský odkaz, možná dokonce i vědomost o tom, kde přesně se nachází ztracená archa.

V roce 1979 Pierre Plantard de St. Clair, údajný „velmistr" převorství, sdělil těmto spisovatelům během interview, že poklady odvezené z Jeruzaléma budou izraelské vládě vráceny, „až přijde ten pravý čas". Můžeme jen doufat, že ten čas přijde ještě za našeho života.

Z časopisu Paranoia (The Conspiracy Reader), číslo 16, jaro 1997. In : Al Hidell - Joan d´Arc: Konspirační čítanka. Maťa (Lublaňská 22, Praha 2) 2002