|
|||
|
Luna
na vodě Do
Loun, města na pokraji Českého středohoří, nelze nepřijíždět
se smíšenými pocity. Nad poklidnou úrodnou rovinou se znepokojivě
tyčí kuželovité hory. Zdá se, že takové místo musí doslova přitahovat
nejrůznější tajemství, záhady a mystické prožitky. A také tomu
tak je. Prvním tajemstvím je už
samotné jméno města - Louny. Zatím se nepodařilo vysvětlit jeho význam
a možná se to už ani nikdy nepodaří. Na základě zvukové
podobnosti je odvozováno od Luny - tedy měsíce, stejně tak dobře však
lze uvažovat o keltském slově luna - louka, případně o staročeském
lúňovi - luňákovi. Nejstarší písemná zmínka z roku 1008 hovoří
o zdejší osadě jako o knížecím přívozu, poprvé se název této
osady - "villa Lun" - objevuje v roce 1115. A může skutečně
pocházet jak od místních luk a niv, tak od dravého ptactva, které
jistě nepohrdlo různými zbytky. A nakonec možná i od měsíce, který
za úplňku přízračně ozařoval sopečné kužele za řekou a
zrcadlil se v její hladině... V každém případě husité považovali Louny za město - Lunu, které bude docela jistě zachráněno při již se blížícím konci světa. Spolu s ním to měla být ještě města Klatovy - slunce, Slaný - hvězda, Žatec a Plzeň. Dnes "měsíční" pozadí vzniku názvu města připomíná městský znak, kde je měsíc zjevně pro jistotu ještě doplněn šesticípou hvězdou. A také pramen Luna vyvěrající v parku nedaleko hřbitova u Rakovnické ulice. U jeho objevení sice nestál žádný zázrak, ale geologický průzkum v šedesátých letech. I tak je vyvýšené místo jeho vývěru, mimochodem vzorně upravené, velmi působivé. Jak na dlani je odtud vidět nejen historické jádro Loun, ale za ním také masivy kopců na obzoru - Oblíku, Rané i Stříbrníku (Červeného kopce). Pramen je schválen a registrován jako léčivý. Doporučuje se po úrazech a na celkové posílení, a pokud to studie potvrdí, další uplatnění by mohl nalézt při léčbě bércových vředů, zažívacích obtíží u dětí anebo při onemocnění horních cest dýchacích. Místní obyvatelé si ho chodí loknout při pálení žáhy anebo necítí-li se po zkonzumovaném alkoholu právě nejlépe. Minerálním složením a mikroradioaktivitou je pramen Luna údajně srovnatelný s prameny ve Vichy a je také nejvýchodnějším vyslancem pramenů Karlovarska. Mikroradioaktivita pramene sice vylepšuje jeho parametry i o přítomnost kladných iontů, ale chuť pramene rozhodně není nijak lahodná. Spíše naopak - jeho vlažná voda chutná slaně a nahořkle. Zato uklidňujícím a harmonickým dojmem působí kameny použité na úpravu vyústění pramene. S nimi navíc
koresponduje další osamělý balvan, nelogicky ležící opodál
uprostřed trávníku. Rozmar architekta? Zbytek stavebního materiálu,
který už nechtěl nikdo nikam tahat? V každém případě předznamenávají
kameny Luny další velké téma tohoto kraje - menhiry. Jeho další hmatatelnou
připomínkou je menhir z obce Selibice, který byl díky
iniciativě Jaroslava Helšuse v roce 1993 přemístěn na nádvoří
zdejšího okresního muzea. Pokud ho chcete spatřit, musíte zazvonit
na vrata přes ulici proti hlavnímu vchodu. Poměrně mohutně vypadající
kámen je ze strany překvapivě plochý. I když úvahy o jeho možném
energetickém vlivu na místo, kde nyní stojí, a případné vazby na
další megality, ponechávám povolanějším, rostliny vedle něj
zjevně nestrádají. Selibický menhir je tak působivou pozvánkou k návštěvě
ostatních menhirů v okolí Loun, které ještě zůstaly na svých místech,
například u Klobuk, Drahomyšle, Března či Slavětína, případně
i kamenných řad u Kounova, Nečemic nebo Klučku. Další lounské tajemné
místo, předměstí zvané Benátky, je opět spojeno s vodou.
Leží na břehu Ohře, a protože bylo opakovaně zaplavováno, dnes je
prakticky nezastavěné. Roku 1321 zde vznikl klášter magdalenitek, o
sto let později značně zničený a vypálený husity. Potom už jen
živořil a jeho poslední jeptiška zemřela roku 1459. Nestraší tady
ale jeptišky, jak by se dalo právem čekat, ale duch neznámého
cizince. Neblahý osud ho patrně stihl v zájezdním hostinci, který
byl na místě kláštera později postaven. K tomuto starému příběhu
můžeme dnes přidat jeden novější, a to z roku 1994. Jeho hlavní
aktérka vypráví: "Něco jako by mi říkalo, utíkej na Oblík.
Tak jsem tam bosa utíkala a začala se škrábat na kopec. Pak jsem viděla
něco odlétat do vesmíru a měla jsem zvláštní pocit, že je to
kosmická loď. Sedla jsem si a začala se úpěnlivě modlit, až jsem
z toho usnula - to mohlo být asi kolem jedné hodiny ranní..."
V Lounech a okolí se prostě podivuhodné věci mohou odehrát i dnes. Vraťme se ale k lounským
vodám. Jejich dalším zdrojem je malebný hydrant na náměstí s dvěma
miskami ve tvaru mořských mušlí, tzv. jakubek. Kromě toho,
že tyto mušle posloužily jako znak společnosti Shell, zdobily také
šat svatojakubských poutníků směřujících do španělské
Compostelly, čili Hvězdného pole. Louny mají kromě měsíce
ve znaku i hvězdu. Další vodní plochy se objeví při pohledu z věže
místního kostela sv. Mikuláše, například okrasná kruhová nádrž
u Žatecké brány nebo plavecký bazén. Navíc se Louny proslavily i
vodou patřičně zušlechtěnou. Ve středověku se zdejší vynikající
víno vyváželo až do Saska a bez místního chmele, přes obtíže
posledních let, se pivovary neobejdou ani dnes. V sousedství chmelnic
se pěstuje také heřmánek římský, díky masivní reklamě dobře
známá surovina pro výrobu fernetu. Že by tedy název Loun přece jen skutečně pocházel od zdejších úrodných luk - lun? Na ochozu kostelní věže se mi v té chvíli náhle dravčím křikem připomene další kandidát. Jenom místo luňáků tady své hnízdo střeží skromnější poštolky. Sleduji jejich třepetavý let. Za nimi se na denní obloze objevuje bledý měsíční srpek... JUDr. Jitka Lenková (BCS) Podle
: Spirit, 2003 |
|||
