Mezi tajemnem a skutečností (3)

Vyšší dimenze nebo jiné světy?

Ti lidé jsou velmi neosvícení, myslí si, že existuje jen to, co mohou ohmatat a vidět.

Platón

 Platón tehdy ovšem netušil, že existuje nějaké elektromagnetické záření, které vnímáme jen pomocí detektorů a rádiopřijímačů. Aristoteles vyspekuloval éter jako vše pronikající nehmotnou látku. V 19. století předpokládal éter jako prostředí, kterým se šíří elektrické a elektromagnetické vlnění Faraday a Maxwell. Na přelomu 19. a 20. století se několik badatelů snažilo tento éter prokázat tzv. Michelsonovým experimentem. O něco později Einstein smetl éter se stolu, protože ho nepotřeboval do své teorie. Záhada ovšem zůstává a že se elektromagnetické vlnění, které zahrnuje i světlo, šíří kosmickým prostorem bez prostředníka, zůstává jako záhadná fakt. Ale to prostředí asi existuje a tvoří je neutrina, popř. podle Diraka energie vakua, které podle něho není prostor, v němž by nic nebylo, ale je to oceán částic, které nelze normálně prokázat, neboť mají zápornou energii a vše, co pozorujeme a měříme, je jen nadbytek částic podle Pauliho principu (Vesmír, č. 10, 299, 1967). Domněnky mohou být různé, ale většinou jsou falešné. Rozhodující je adekvátní pokus. Takový byl s rozkládací Leydenskou lahví, což byl mírně kónický skleněný pohárek, opatřený vně i uvnitř kovovým polepem s funkcí kondenzátoru. Když se nabil, polepy bylo možno vytáhnout a spojit, aniž by nastala jiskra a po opětném vnoření do pohárku polepy opět jevily náboj, takže elektřina sídlí v polarizovaném izolátoru - dielektriku. To ale můžeme domýšlet tak, že dielektrikem může být i vzduch, jak je známo z ladicích kondenzátorů v rádiích. Zatímco sklo má permitivitu 3-6, vzduch ji má 1,006 a vakuum 1,0000.

Nebylo by experimentálně obtížné umístit do baňky otočný kondenzátor s vývody, jehož pohyblivá část by se mohl a natočením vysunout a tak snížit kapacitu na minimum. Při plné kapacitě by byl kondenzátor nabit, z baňky by byl ovšem vyčerpán vzduch. Pak by bylo možno provést podobný pokus jako s pohárkem až na to, že by zde bylo dielektrikem vakuum. Otázkou je, jak by muselo být nabíjecí napětí vysoké, aby nenastal uvnitř baňky výboj. Energie vakua nám předběžně může naznačit, odkud berou UFO energii a údajně tento zdroj uvedl i jeden ufon kontaktérovi.

Počátkem třicátých let matematik P. Llambi Cambell ve své knize Velké tajemství vesmíru se jako první zmiňuje o vesmírné energii a v padesátých letech o ní uvažuje k pohonu UFO francouzský inženýr Plantier. Máme tedy několik vážných indicií až důkazů, že vakuum může být zdrojem energie, která snad může vyvolávat kulový blesk či samovznícení lidí. Jak tuto energii získat a využít nás nemusí zajímat, protože o tom zřejmě nikdo nemá ani tušení. Možná, že je v tom podobný fígl jako u atomové energie s přiblížením dvou podkritických množství uranu 235 nebo plutonia.

Ale věnujme se nyní pojmu dimenze čili rozměru. V mysli většiny lidí je dimenze spojena s představou trojrozměrného předmětu s výškou, délkou a šířkou, popř. s ekvivalentní hloubkou, a s vyjádřením objemu jako 0 = a3 nebo a.b.c. Mluvíme-li o čtvrtém rozměru, pak si mnohý představí jakousi nadkrychli o objemu a4, aniž by ji dovedl nakreslit a realizovat. Ve fyzice se ale za rozměr považuje jakýkoliv další parametr, který se nějak uplatní v určité rovnici. Nejčistěji se mluví o čase jako o čtvrtém rozměru, přičemž ale druhý či třetí rozměr mizí, např. když vyjadřujeme rychlost 50 km za hodinu čili 50 km/hod., nebo 50 km.hod-1. Existují však složitější vzorce, např. pro ohřívání tělesa tepelným zářením, kde se počítá nejen s dobou a plochou, ale i s hmotností a měrným teplem.

Pojem dimenze se nám tedy jaksi zamlžuje, protože tvrdit, že někdo žije nebo přechází do jiné dimenze nám nic neříká, tím spíš když se jedná o přechod z Venuše k nám. Se čtvrtou dimenzí přišel již roku 1671 More jako o říši duchů. Myšlenku rozvíjel německý astronom F. Zöllner ve spisku Die transcendentale Physik z r. 1879. Zöllner pracoval s mediem Sladem, v jehož přítomnosti se záhadně dostal dřevěný kruh na stojanový střed, kam by normálně nemohl být navlečen. Nastal tedy průnik pevné hmoty jinou pevnou hmotou bez jakéhokoliv rozložení.

Takových případů známe hodně ze seancí, ale i ze spontánních jevů. Objevují se květy, mince a předměty, které jsou zcela reálné, ale po chvíli opět tak záhadně mizí, jak se objevily. Padání kamenů do uzavřené místnosti nastalo 12. srpna 1927 v obci Kotrbachy, v únoru 1938 v domě manželů Forbesových plavaly vzduchem sklenice, procházely zdí atd. (viz V. P.: Od magie k biotronice, s. 89). Jak je možné, že pevná hmota prochází beze změn jinou pevnou hmotou? Máme snad dát za pravdu emigrantovi dr. Grofovi, který v naší televizi řekl, že musíme být vděčni Hospodinu, že nám dal iluzi pevní hmoty, protože ta neexistuje, neboť je vše duchovno. Někteří lidé, kteří přičichli k fyzice, říkají, že mezi jádrem atomu a jeho oběžnými elektrony je dostatek volného prostoru, takže průnik hmoty hmotou je možný. Jenže si neuvědomují, že mezi elektrony, které nelze považovat za kuličky, jsou vazby a onen zdánlivě volný prostor je ně+co jako prostorová síť.

Je ovšem známo, že plyny a kapaliny mnohými pevnými látkami pronikají, a to třeba i rtuť kůží. Děje se to ale jen proto, že pevná hmota má nepatrné otvory a plyn i kapalina nemají pevný a stálý tvar. Proč by ale vše mělo být duchovno? Nevím, zda pan Grof ví něco o Einsteinově a Planckově energetické rovnici, které když spojíme, dostaneme E = m.c2 = hv, kde c je rychlost světla, m je hmota a v vlnočet (obdoba kmitočtu světla). Po úpravě je zřejmé, že hmota m je rovna m = hv / c2, tedy v podstatě energií. Ovšem interpretace je daleko složitější a je podrobně rozebrána v časopise Laboratoř z r. 1939, na str. 97. Zjednodušeně lze říci, že rovnice jsou nesprávně kombinovány, konstanta h není zanedbatelná a povaha světla je už dlouho dualistická, tj. má vlastnosti hmoty i záření. Fyzikové to berou jako fakt, ovšem sama skutečnost, že se světlo šíří i vzduchoprázdným prostorem bez prostředníka je absurdní.

Vidíme, že výše uvedené úvahy  jen rozšířily naše nejistoty, narušily autoritu fyziků, kteří rádi předstírají a věří tomu, že již všechno znají. Einsteinova rovnice, se kterou se ohánějí rádoby vzdělanci, není k ničemu, protože nic neříká o tom, jak hmotu měnit v energii a naopak. Ti informovanější vědí, že v atomové peci a v atomové bombě se uplatňují neutrony, které se zmnožují. Existují mnohé chemické rovnice, které jsou sice formálně správné, ale nemohou nikdy nastat nebo jen za určitých podmínek (tlak, teplota, katalyzátor) či v nepatrném směru.

Existenci ve vyšší dimenzi lze ztotožnit s paralelním či prolínajícím se světem či vesmírem s tím naším. Záhada prostupnosti zůstává záhadou bez nejmenších indicií a navíc jsme si ukázali omezenost fyziky. Stručně sokratovsky řečeno, víme že nic nevíme, nebo podle Goetha čím více víme, tím více pochybujeme. Předpoklad existence paralelního světa vyplývá z četných indicií a jevů, které se vymykají rozumnému i méně rozumnému vysvětlení. Pokusme se tedy tyto indicie i skutečnosti uvést, případně zaujmout k nim stanovisko.  

Úvod

Věřit nebo nevěřit?

Představa nepředstavitelného

Vyšší dimenze nebo jiné světy?

Indicie, domněnky a fakta * Nakonec trochu fyziky

 Ing. Věnceslav Patrovský, CSc.

Léto 1996