Mezi tajemnem a skutečností (2)

Představa nepředstavitelného

To nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. 

Kdo je nezná a neumí se divit a žasnout, ten je mrtvý a jeho oči jsou vyhaslé.

A. Einstein

 Jakýsi marxistický teoretik prohlašoval, že neexistují věci a jevy nepoznatelné, ale jen nepoznané. Myslím však, že to byl náš filozof Kolman, který se proti tomu vzepřel a prohlásil, že nejméně čtyři kategorie jevů jsou nepoznatelné, a to z daleké minulosti, z daleké budoucnosti, z mikrokosmu a z makrokosmu. Je totiž zcela jasné, že nemůžeme strčit hlavu do atomu, ani navštívit konec vesmíru, vědět co bylo před 10 miliony let nebo co bude ve 30. století.

Našli se ovšem nemarxističtí výtečníci, kteří nám dosti podrobně vylíčili, jak vše kdysi bylo. Jedním z nich je Ing. I. Wiesner, který v knížce Předpeklí ráje líčí podrobně události například před 42.560 lety. Dalším výtečníkem je J. Kozák v Magazínu 2000, č. 10/94, který nám líčí svět od jeho vzniku před 5 miliardami let.

Je známo, že určováním stáří se zabývá tzv. geochronologie a využívá k tomu přirozeného rozpadu radioaktivních prvků a jejich konečných produktů, zejména dvojici uran-olovo a draslík-argon. Také se užívá radioaktivní uhlík C¹³, který vzniká dopadem kosmických paprsků. Metody však mají své choulostivé stránky a dovolují určovat stáří zhruba do 70 milionů let (viz Šukoljukov: Hodiny na miliardu let, SNTL 1982), přičemž přesnost není vysoká a ani nemůže být. Další, ale starší možností bylo datování podle astronomických jevů, zaznamenaných v kronikách a mýtech. Je zřejmé, že takové datování bylo vázáno na písemné podklady a tedy sotva mohlo jít několik tisíc let před náš letopočet. Důvodem pro uznání obecné poznatelnosti světa nemohlo být ani tvrzení jednoho filozofa, že spektrálná analýza umožnila zjistit, jaké jsou prvky na Slunci. Právě tak bylo mylné chvástání o poznání živé hmoty, když roku 1928 byla uměle připravena močovina jako dříve typický produkt živé hmoty. Nadšenci ovšem zapomněli, že  oxid uhličitý a voda jsou též produktem živé hmoty.

Ale více k věci. Známe zhruba jen 7-8 barev, ale mnoho jejich odstínů a kombinací. Vjem červené barvy končí přibližně u vlnové délky 750 nm a vjem fialové barvy u 400 nm. Otázky nyní zní, zda si dovedete představit jinou barvu, než známe, tedy např. infračervenou při 900 nm nebo ultrafialovou při 300 nm. To nedokáže zřejmě nikdo, ačkoliv např. včely ultrafialovou barvu vnímají. Nyní si položme otázku, kde se tady vzal vesmír a celá ta hmota zhuštěná v planetách a v kamení kolem. Kde vesmír končí nebo nekončí. Obě představy jsou absurdní a tak můžeme vydedukovat, že patrně mohou existovat objekty, které nikde nezačínají a nikde nekončí. Ale pochopte to! Bylo vypočteno, že vesmír vznikl explozí supertěžké hmoty někdy před 5 miliardami let, ale tvrdí se, že to bylo i před 15 miliardami let. Od té doby se prý vesmír rozpíná a podle Freda Hoyleho se jeho hmota tvoří z ničeho (viz Z. Kopal: Zpráva o vesmíru, MF, Praha 1976,  a E.I. Farnov: Na křižovatce nekonečna, Orbis, Praha 1974). Náš astronom Anderle se snažil teorií vzniku hmoty z ničeho obhájit, že hmota vzniká z tvořícího se pole, což je jen nic neříkající slovo.

A jak je to se životem na jiných planetách? V Magazínu 2000, č. 4/94, vykládá Sheila Gipsonová, známá jako Omnec Onec, že přišla z Venuše, kde žila v jiné dimenzi a vibraci. Protože pozemšťané mají omezené vnímání a vibraci, proto prý nemohou vnímat mimodimenzionální bytí. Nu a kde jsme s našimi kosmickými sondami, které odhalily na Venuši teplotu přes 300 °C a nesnesitelnou atmosféru. Podobné fantazie vykládala jedna žena na UFO semináři v Olomouci 21.6.1996.

Již dříve se uvažovalo o možnosti života v jiných formách. Vídeňská hraběnka Zoe Wassilko-Serecki spolu s J.P. Bessorem se domnívá, že mnohá UFO a zejména svítící objekty jsou atmosféričtí živočichové. V začátcích astronautiky se také uvažovalo, že živá hmota ve vesmíru může být založena na jiném základním prvku než uhlíku, např. na křemíku, síře nebo dusíku. Pak bychom mohli považovat za živý organizmus i pásy a turbulence na Jupiteru. V našem pojetí je živá hmota charakterizována genetickým kódem, látkovou výměnou a schopností reprodukce.

 Léto 1996