|
Anežce se zdál zvláštní sen. Až posléze jí došlo, že už se
z něj nemusela nikdy probudit.
Měla jsem
zvýšenou teplotu, ale na nějaké velké stonání nebyl čas
ani nálada. „To vyženu paralenem," řekla jsem si.
„Vypotím se a zase bude dobře." Rozloučila jsem
se s manželem, který šel na odpolední směnu. Netušila
jsem, že ho uvidím až za měsíc. Zachumlala jsem se do
peřin a za chvilku už nevěděla nic o světě. A to
doslova.
V
BEZVĚDOMÍ
Další
průběh znám jen z vyprávění. Za tři hodiny se na mě
přišla podívat dcera - byla jsem v bezvědomí. Záchrankou
mě převezli do okresní nemocnice, ale tam jsem si
poležela pouhý den.
Následoval další převoz, tentokrát do nemocnice v Brně.
Tady jsem na okamžik nabyla vědomí. Přítomný lékař mi
sdělil, že mě uvedou do umělého spánku. Neměla jsem
vůbec potuchy o závažnosti svého zdravotního stavu, a
tak jsem mu odpověděla: „Dělejte si se mnou, co
chcete, ale musíte mě probudit." Dál už opět nevím
nic.
Jediné,
na co si vzpomínám a co mi navždy utkvělo v paměti, je
sen z doby, kdy se rozhodovalo o mém přežití. Byl tak
plastický, barevný a živý, že není možné se o něm
nezmínit. Napadá mě, jestli neměl být přestupní stanicí
mezi životem a smrtí. Až z toho mrazí.
JAKO Z
OLOVA
Nejdřív
jsem jela vlakem. Vůbec mi nevadilo, že v něm jedu sama
a že vlak nikde nezastavuje. Listnaté lesy se střídaly s
jehličnatými, později se za okny míhal koberec vřesu a
nakonec vlak zamířil k horám. Náhle zastavil na našem
nádraží. Na rampu přijel autobus. Vystoupil řidič v
černém obleku a lákal mě: „Paní, pojďte si sednout!"
Jenže já se nemohla ani hnout, celé tělo jsem měla
jako z olova, ruce ani nohy mé vůbec neposlouchaly.
TÓNY
UMÍRÁČKU
Neznámý
hlas mi říkal: „Nikam nepůjdeš, zůstaneš už navždy
tady!" Nic nepomohly moje prosby, že na mě čeká moje
rodina a určitě už se strachuje, kde jsem. Autobus
odjel. Kousek od sebe jsem uviděla velký ohňostroj. Po
mojí levé ruce svítilo oranžové slunce a po pravé žlutý
měsíc v úplňku.
Potom
všechno zmizelo a já seděla na lavičce, v ruce držela
kytici bílých lilií a dívala se, jak kolem mě prochází
lidi ve smutečních šatech. Mířili ke kapličce, odkud
vyzváněly zvonky. „Kdo umřel?' chtěla jsem vědět,
ale nikdo mi neodpověděl.
Až
poslední žena se na mě obrátila a jasným hlasem pronesla
moje jméno. „Ale to není pravda, já přece žiju, já jsem
neumřela!" Kolem dokola byly bílé lilie, které omamně
voněly. Neodolala jsem a lehla si do nich. Bylo mi
nevýslovně dobře. Pocítila jsem obrovskou chuť k životu.
Tady můj
zvláštní sen končí. Nevím, jak dlouho mě někdo pleskal
po tvářích. Neochotně jsem otevřela oči. Nade mnou se
skláněla drobná štíhlá paní — lékařka. Zeptala se mě na
pár běžných věcí, aby zjistila, jestli nedošlo k
poškození mozku. Chtěla jsem si upravit vlasy, ale s
hrůzou jsem zjistila, že nemůžu pohnout rukama ani
nohama! „Co jste se mnou udělali?!" zděsila jsem se.
"Zachránili jsme vám život. Přežila jste meningokokovou
sepsi."
Následovala náročná rehabilitace. Nebudu líčit, kolik
stála času a úsilí. Věděla jsem, že chci opět chodit a
pohybovat rukama. Podařilo se! Raduji se z každého dne.
Dostala jsem život jako dar, jako výhru, jako poukázky
na štěstí. Od koho? Od osudu, nebo snad nějaké „vyšší
moci"? Ani se po tom nepídím. Jsem vděčná lékařům i
sama sobě, protože jsem se nevzdala. Z mého podivného
snu jsem se možná probudila za pět minut dvanáct, ale
pořád ještě včas.
|
