George Adamski

Tohle je příběh jednoho z největších dobrodruhů a zřejmě i baronů Prášilů 20. století.

George Adamski se narodil v Polsku roku l891. Jeho otec emigroval do USA, on se s matkou přistěhoval ve svých dvou letech. Už na lodi, kterou do Ameriky pluli, začala prý série záhad neuvěřitelného života »klíčového muže 20. století«. Oslovil je totiž neznámý, tajemný muž, který je vyhledal znovu po několika letech, nabízel rodičům, aby poslali svého synka do školy v dalekém Tibetu. Cizinec byl ochoten zaplatit cestu i výdaje. Chudí emigranti na nabídku nadšeně přistoupili a George Adamski se tak stal tibetským mágem.

Musel se vrátit do Ameriky kvůli povolávacímu rozkazu do armády a po válce se z něj stal tulák. Ufologové v jeho životopise píší, že se v té době »snažil dozvědět více o svých bližních a o jejich problémech«.

Ve skutečnosti se v té době protloukal, jak se dalo. Ve třicátých letech se konečně usadil ve slunné Kalifornii. Založil zde prapodivnou organizaci Královský tibetský řád a začal se živit tajemností Tibetu. Později sektička, kterou shromáždil, začala vydělávat na výletní kavárně. Ufologické prameny tvrdí, že do této kavárny Adamski »často chodil, přednášel filozofické myšlenky a ve špičce občas vypomohl«. Jiní tvrdí, že byl prostě opékačem hamburgrů.

Už v roce 1940 vydal knihu Průkopníci Vesmíru, kde psal o mimozemšťanech tak, jak se o nich údajně dozvěděl v Tibetu (později mimozemšťané prozradili, že mu vnukli myšlenku napsat tuto knihu, aby zjistili, jak bude na téma reagovat veřejnost...). Své první UFO nicméně Adamski spatřil až roku 1946. Když pak v Americe začala horečka létajících talířů, stal se profesionálním lovcem UFO. Do roku 1952 jich vyfotografoval na kalifornské obloze na pět set. Vyrážel na výlety do pouště a doufal, že se s mimozemšťany spojí. I stalo se.

20. listopadu 1952 potkal i v poušti muže vysokého asi 160 cm. Porozprávěli spolu telepatií a posunkovou řečí, v níž mu cizinec sdělil, že přichází z Venuše s mírovými úmysly a že Vesmířany přilákaly na Zemi výbuchy atomových bomb, které ohrozily stabilitu Sluneční soustavy. Pak si návštěvník půjčil od Adamského film, skočil do létajícího talíře, zamával a byl pryč. To byl však samozřejmě teprve začátek velikého dobrodružství. Zanedlouho ufoni shodili nad Adamského domem film. Byly na něm záhadné hieroglyfy. Prý zprávy o dávných zaniklých civilizacích na Zemi, které rozluštíme, až budeme připraveni.

Adamski poté vydal světový bestseller „Létající talíře přistály“, později ještě neuvěřitelnější spis „Uvnitř kosmických lodí“. Jeho kontakty s nebeskými cestovateli totiž stále sílily a nabíraly na vřelosti. Nejprve ho mimozemšťané oslovili v hale hotelu v Los Angeles, neboť oni pochopitelně žijí nepozorováni mezi námi. Dovezli ho za město, kde konečně nastoupil na palubu létajícího talíře, a posléze se setkal i s Vesmírným Mistrem.

Jindy s mimozemšťany George rozprávěl jen tak v kavárně, přičemž oni prý nepohrdli ani obloženými chlebíčky. V roce 1954 se s ním Venušané rozloučili, neboť jejich mise prý skončila (mezitím se ovšem sbratřil i s Marťany a Saturňany), později se však Venušané pochopitelně vrátili a Adamski tak mohl vydat ještě několik knih. Jako poděkování při prvním loučení ho venušanští přátelé vzali na kosmický vandr, ukázali mu Venuši a Měsíc, včetně jeho odvrácené strany. Viděl na Měsíci jezero, mechovitý porost i sníh. Jeho fanoušci po přistání Apolla 11 prohlásili, že šlo zřejmě o optický klam. Viděl na Měsíci ale i gigantické hangáry mimozemšťanů. To, že pozemské sondy nenalezly na Venuši či Marsu stopy života, Adamski nikdy nevysvětlil, ostatně zemřel v pokoji roku 1965. Jeho zastánci říkají, že život na Venuši či Marsu je patrně »v jiné dimenzi«, přestože Adamski výslovně tvrdil, že »všechny planety mají země, ostrovy, kontinenty a vodu, neboť voda je vždy potřebná pro vytvoření atmosféry a života«.

Přes to přese všechno dodnes mnozí na Adamského svědectví přísahají a berou vážně jeho »poselství od kosmických bratrů«.

Kosmičtí Mistři dobrodružnému Polákovi popsali princip létajících talířů (zhruba řečeno využívají jakéhosi univerzálního magnetického principu), varovali před atomovou válkou, tvrdili ale, že nemohou do vývoje Země zasahovat, mohou jen radit a pozorovat. Věří prý ve Stvořitele a příroda je prý jeho zákon. Venušané jsou dle Adamského tak jemné bytosti, že cítí i pulzování stonku trávy, přesto se prý nezdálo, že by byli vegetariány. I Venušané se prý oplodňují při milostném styku, ale zásadně nesouloží v těhotenství, to je prý příčina řady psychických i tělesných poruch u nás na Zemi. Pochopitelně Návštěvníci věří v inkarnaci a používají telepatii, to je celkem klasika. Více překvapí, že rádi tančí, tanec prý omlazuje buňky a pro Venušany je formou uctívání kosmické Energie. Nemají žádné zákony kromě zákonů Přírody, jejich planety řídí jakési vlády mudrců a starců.

Život na Venuši popsal Adamski i těmito slovy: »Budovy se neustále upravují, továrny vyrábějí výrobky; zemědělci obdělávají půdu, obchody nabízejí věci denní potřeby, kvalifikovaní dělníci a řemeslníci provádějí opravy... jiná věc, které jsem si u návštěvníků z vesmíru povšiml, byla jejich láska k zábavě, zpěvu, tanci, sportu, filmu a ke vzdělávacím programům na přístrojích, které se nechají přirovnat k našim televizorům.“

Buďme si jisti, že dnes by Venušané zajisté hráli počítačové hry a skákali bungee jumping.

Adamski dále píše: „Přesto jsou velmi tiší. Nemluví příliš, při rozhovorech totiž přichází nazmar mnoho energie. Mnoho každodenních rozhovorů na Zemi je pouhým plýtváním času, které připravuje o energii nejen mluvčího, ale i posluchače.« Dodejme, že tuto funkci nemusí plnit jen rozhovory, ale i leckteré knihy, byt sebesenzačnější...

Jan Stern