Někdy lidský život přinese překvapující zážitky, nad kterými zůstává rozum stát a zpětně by si je nejraději odpustil, protože si uvědomí, co se taky mohlo dít.

Bylo mi dvanáct, denně jsem dojížděla autobusem do školy v blízkém městečku. Ono jarní ráno, které mi nikdy nevymizí z paměti, jsem musela vstávat dřív a k zastávce autobusu jsem si to šinula už v půl sedmé. Zarazilo mě, že už takhle zrána vládne nezvyklé a nepříjemné horko až dusno, musela jsem si rozepnout bundu, ale i tak jsem cítila, jak se pod těžkou aktovkou na zádech potím. Navíc jsem si všimla, jak nízko nad zemí nervózně kroužili ptáci, asi to byly vlaštovky.

Na zastávce ještě nikdo nestál. Chvilku jsem si kopala do kamínků a poskakovala, jak to děti dělávají, když jsem se pozorně zadívala přes silnici na plot z drátěnky, obklopující obecní čističku. A vykulila jsem oči, protože tam „viselo" něco, co jsem v životě neviděla. Na plotě spočívalo kulaté těleso podobné míči, svítilo jasně žlutou barvou a pohupovalo se to sem a tam.

Musela jsem se štípnout, abych se ujistila, že se mi to třeba nezdá.

Ufoni!!! Tehdy se v tisku docela často psalo o létajících talířích a Marťanech, takže to bylo první, co mě napadlo. Přešla jsem ulici, abych si ten světélkující zázrak prohlédla zblízka.

Když jsem se přisunula asi na tři metry, těleso okamžitě seskočilo z plotu, skutálelo se mi k nohám a pak, jako by uvnitř opravdu byli malí piloti, rotovalo kolem mě. Cítila jsem z něj intenzivní teplo jako od kamínek. Stála jsem strnule a nemohla se pohnout. S vytřeštěnýma očima jsem tu jasně zářící kouli pozorovala a modlila se, aby šel někdo okolo a ten podivný objekt přeskočil na něho.

Po chvilce se žlutavá koule vymrštila na plot a kosmickou rychlostí vyletěla někam vysoko do oblak. Cítila jsem brnění v celém těle, hlavně v nohách, paty jsem měla jako přibité k zemi.

Přijížděl autobus, já se s ohromnou námahou odlepila od země, přeběhla ulici a naskočila. Uvnitř jsem uštědřila řidiči pořádnou elektrickou ránu, až rozsypal drobné. Celý den mi pak nebylo dobře, pobolívala mě hlava, zvedal se mi žaludek. Nikomu jsem nic neřekla, ostatně jsem sama netušila, co se mi to vlastně stalo - a pak, ještě by se mi smáli: Gábinka se omlouvá z matematiky, protože prý asi potkala mimozemšťany.

Svěřila jsem se až doma. Myslela jsem si, že mi rodiče nebudou věřit a odbudou mě s tím, že mám nějak moc bujnou fantazii, ale to jsem se spletla. Táta mě objímal, máma se div nerozbrečela, zkrátka bylo znát, že ten můj zážitek rozhodně nepodceňují. Asi za dva dny tatínek odněkud přinesl velkou ilustrovanou knihu a chtěl, abych si ji pozorně prohlédla.

Po několika stránkách jsem uviděla podobnou kouli, která poletovala u stanice autobusu. Byl to on. Kulový blesk. Teprve pak jsem se svěřila i ve škole a u sousedů. Všichni ještě dlouho mluvili o velikém štěstí, že jsem z toho „blízkého setkání třetího druhu" vyvázla ve zdraví. Od té doby cítím v předbouřkově dusném počasí nepříjemnou úzkost, a pokud mohu, jsem opatrná a nevycházím raději ven.

A můj táta je dodnes přesvědčen, že mi ten elektrický výboj neublížil jen díky tomu, že jsem se v kritické chvíli doopravdy ani nehnula!

• Příběh Gabriely H. z Rotavy zpracoval J. Pinkava

• Podle: Chvilka pro tebe č. 10, 9.3.2011