Pokud by Kamila náhodou neotevřela pradědečkovu kroniku, byla by dnes rozvedená a asi i vážně nemocná.

Když mi jako malé holce bylo nejhůř, utíkala jsem se vyplakat k babičce. A tak to zůstalo i v dospělosti. Tehdy jsem byla opravdu na dně. Dvě malé děti a manželství v troskách. Hádky se staly denní rutinou a já ze vzdoru podala žádost o rozvod. Manžel nic nenamítal, dokonce na mě jednou vyštěkl, že se už moc těší na svobodný život... Vše jsem to pak jednou o víkendu probrala s babičkou. Dala mi za pravdu. „Proč by ses měla trápit v nevydařeném manželství?!" ukliňovala mě, když jsem jí vše popsala. Po obědě si jako vždy dala šlofíka, děti spaly u ní a já využila volnou chvilku ke šmejdění na půdě.

Úplně na dně starého kufru, ve kterém jsem se přehrabovala, jsem našla ručně psanou kroniku. Byla to vlastně taková hodně tlustá kniha. První zápis pocházel z roku 1870, poslední z roku 1920. Listovala jsem k letopočtu 1910, kdy se narodila babička. Byla tam jen krátká poznámka: „Další děvče přibylo do domu, snad už bude poslední." Téměř u konce knihy jsem potom našla podivný vzkaz, jehož význam mi zprvu nedocházel. Týkal se totiž mě, přestože jsem se narodila víc než padesát let po babičce. Zněl takhle: „Moje poslední dcera bude spokojená tehdy, až se narodí její vnučka pojmenovaná po bylině. Ta však nebude mít vyhráno, protože její nevděčná a vzpurná povaha jí bude bránit ve štěstí. Kéž by se držela těch, kteří ji milují!"

Přeříkávala jsem si tyhle kostrbaté věty znovu a znovu. Co tím můj praděda myslel? Že mě babička miluje nade vše, jsem věděla. Ale co já? Jsem snad nevděčná a vzpurná? A jak mohl vědět, že se budu jmenovat po heřmánku — Kamila? Sešit jsem ukázala babičce, ale ta ho neznala. Nikdy ho neviděla a vidět nechtěla. Se svým otcem se neměla ráda, prý to byl nemluvný podivín. Nikdy ji nepohladil ani nepochválil.

„Babičko, ale co tím vším asi myslel?" dotírala jsem. „No, můj otec byl zvláštní, občas opravdu věštil. Lidi se ho báli. Předpověděl obě světové války a dokonce i svoji smrt," prozradila mi babička, ale víc povědět nechtěla.

Domů jsem potom s dětmi odjížděla jako ve snách. Musela jsem stále myslet na ta podivná slova. Starou knížku jsem ukázala i manželovi.

„Koukej, našla jsem zvláštní vzkaz od svého pradědy. Píše tady i o mně. To ale nevěděl, že ty se rozvádět chceš a je ti celkem jedno, co s námi bude," vyjela jsem na něho. On se zarazil, chvíli se na mě díval, pak mě objal a vyznal mi lásku. Prý se ve skutečnosti rozvádět nechce!

Hrozně mě to překvapilo. Mile, samozřejmě. Za pár dnů jsem návrh na rozvod vzala zpět, přestože jsem stále pochybovala, zda dělám správnou věc.

Bohužel, přesvědčit mě měly události, které následovaly hned potom. Těžce jsem onemocněla a podstoupila řadu operací. Několik měsíců jsem byla zcela odkázaná na pomoc svého manžela. A ten mi denně dokazoval, že nelhal, když tvrdil, že mě miluje. Bez jeho péče bych jistě skončila někde v léčebně.

Uplynulo několik let a já konečně mohla znovu nastoupit do práce. Od té doby nám manželství klape a já o rozvodu už nikdy ani na okamžik neuvažovala. Jsem spokojená a za všechno vděčím jasnozřivosti svého pradědečka. Neznal mě, ale přesto o mně věděl víc než já sama.

Dopis Kamily E. z Pardubic zpracovala I. Prudičová

Chvilka pro tebe č. 8/2011