Do KPUFO došel následující dopis:

Byla jsem tehdy dítě školou povinné. Stalo se to těsně před mými narozeninami 12. narozeninami. Léčila jsem se z chřipky. Mamka byla od rána v práci, starší bratr ve škole, taťka byl od rána v kanceláři (podnikatel). Zůstala jsem tedy v našem tehdejším bytě (nyní bydlíme v témže domě, avšak o 4 patra výše - v podkroví). Tento dům je téměř 100 let starý, sochy významných tehdejších pánů města Pardubic zdobí dokonce přízemní balkóny na třídu Míru - centrum, hl. třída Pardubic.

S jistotou a nezapomenutelným pocitem mohu napsat, že ten den jsem se od rána cítila opravdu divně. Nebylo to kvůli doznívající nemoci, ale prostě se mi čímsi svíral žaludek a bylo mi v bytě samotné s pejskem dost nepříjemně. Byt byl dosti velký, 120 m2. Já seděla u mého psacího stolu v pokojíčku a dopisovala jsem si sešity do školy (pejsek ležel za mými zády na mé posteli a po-spával). Dveře od pokojíčku jsem měla otevřené, aby mohl pejsek nerušeně chodit po bytě. Za pokojíčkem byla průchozí čtvercovitá velká hala, kde nebyl krom šatních skříní a výkladní skříně na výstavní nádobí nic jiného, pouze plovoucí podlaha - velmi dobrá akustika. Psala jsem keramickým perem, když tu mi ruka velkým lekem ujela po celém sešitu! V tu chvíli jsem uslyšela ty šramotivé zvuky linoucí se z obýváku. V první chvíli jsem si řekla, že se mi to zdálo...

Ale... poté jsem zase zaslechla cinkání klíčů, takže jsem nadějně a úlevně koukla k hlavním dveřím přes halu s prosklenými dveřmi vedoucími k šatně s hlavními vchodovými dveřmi. Myslela jsem si, že už konečně přišel taťka z kanceláře a půjdem spolu na oběd, ale ten zvuk ze svazku klíčů nebyl od tašky! Podotýkám, že již tento druhý zvuk vzbudil psa a ten seskočil naježený z postele a v bojovném postoji hleděl upřeně k vchodovým dveřím! Natotata začaly šramotit zvuky zase z obýváku.

To už jsem hodně vyděšená rychlým krokem mířila tam, odkud to přicházelo - tedy do obýváku. Pejsek běžel přede mnou a hned přiběhl ke skříni, na níž byla položená ta skleněná nádoba s víkem zavřeným a uvnitř byly šperky rodičů (zlaté náramky, řetízky, prsteny a mamčiny náušnice). Už nevrčel, ale štěkal a byl naježenej. Jak jsme tam vpadli, řekla bych, že to okamžitě přestalo, ale tak, abychom si byli jistí, že ty zvuky byly způsobené třením o sebe s těmi cennostmi. Naštěstí jsem nebyla opařená tak, aby mi zdravý rozum zůstal stát a schválně jsem zvedla víko od nádoby a zkusila jsem o sebe narážet řetízky a vším tím možným a byl to tentýž zvuk, co nás vyděsil. Vrátili jsme se spolu se psem do mého pokojíčku. Já ke stolu, psík mi ležel u nohou se zvedlými slechy. Oba jsme byli nervózní.

Asi tak po 20 min (já se snažila o napravení škrábance v sešitě) znovu zarachotily klíče, ale tentokráte to byly opravdu klíče v zámku a s nimi se otevřely domovní dveře a v nich můj vytoužený a očekávaný tatík! To jsem mazala k němu, vpadla mu do náruče a jen jsem mu odpověděla na otázku, jak mi je, že se od rána cítím hrozně nesvá a nervózní a stahuje se mi divně žaludek. Taťka si mě prohlédl a pak konstatoval, že se musím asi ještě pořádně vyležet a taky že zajdem ven do naší oblíbené restaurace na oběd. Poté pronesl větu: "Jo, jinak dneska ráno umřela doma stará paní Běhounková." Ta paní byla vážně nemocná Alzheimerovou chorobou a dalšími možnými chorobami, včetně slabého srdíčka, bylo jí už k osmdesáti. Byla to babička, kterou si z důchoďáku z Hradce Králové vzali k sobě domů sousedi, jediní na našem patře (patro je tu pouze po dvou bytech). Já jsem se na to rozbrečela, ale taťka mě objal a říkal, že už to tak bude lepší a ta stará paní se už netrápí. Umřela v bytě, ve spánku, přesný čas úmrtí neznám, ale již v půl osmé ráno jí prý nesli nohama napřed přikrytou do pohřebního vozu. Paní byla velmi hodná, ale už nemocí dosti mimo sebe. Hodně u nás zvonila, nosila nám pro pejska zbytky z jejich oběda (kosti a někdy i celé porce). Měli jsme s ní hezký vztah. Já jsem přesvědčena tomu, že ty zvuky ten den vyvolala její odcházející duše či energie, která se chtěla přijít naposledy rozloučit, podívat do sousedního bytu a dát tak o svém odchodu někomu vědět. Cítím to tak.

J.D., Pardubice