Kamarádi ze studií si domluvili společný výlet. Netušili ale, že se mezi sebou porvou jako smyslů zbavení.

Při srazu po dvaceti letech od maturity jsme se s několika spolužáky dohodli, že podnikneme týdenní výlet podél Dunajce. Kdysi jsme tam byli na školním výletě a moc se nám to líbilo. A tak jsme si chtěli po letech dobrou náladu a báječnou studentskou bezstarostnost zopakovat.

Na Slovensko nás vyrazilo pět. Cesta vlakem rychle ubíhala a první noc strávená pod širákem neměla chybu. Připadali jsme si jako zamlada, dost jsme popili a dávné veselé historky nebraly konce.

Na druhý den jsme se k dalšímu pochodu donutili až po poledni. Oslnivě bílé vápencové štíty hor, strmé zelené kopce a modrozelená stuha divokého Dunajce, to byla nádhera, která nám brala dech. Rozhodli jsme se sejít k řece a u ní se utábořit. Už z výšky jsme si ale všimli podivné mlhy, která se držela jen na jednom místě. Chvíli jsme si dokonce mysleli, jestli tam někde nehoří. Mlha však vypadala jinak než kouř. Byla šedá, hustá a podivné zlověstná.

„Kluci, nezůstaneme raději tady nahoře? Bylo by to určitě lepší," navrhl jsem v předtuše něčeho zlého, ale všichni byli proti. „Tváříš se, jako bys viděl ducha! Umyjeme se a možná i chytíme nějaké ryby!" hulákal Petr, rozený vůdce smečky. Za necelé dvě hodinky jsme stanuli na břehu Dunajce a obdivovali krásy přírody. Sluníčko klesalo k obzoru a ještě příjemně hřálo.

Na ohýnku se opékala klobása, kterou měl Petr připravenou v batohu. Ryby jsme nechytli, asi kvůli hlučnému smíchu a povykování. Ani jsme nepostřehli, že nás najednou dostihla ona podivná mlha. Během chvilky nebylo vidět na krok. Chtěl jsem zavolat na ostatní, jenže všichni byli naráz jako vyměnění. Místo legrácek se ozývaly nadávky, výčitky a nakonec i rány! Taky já dostal vztek. Divoký, bezdůvodný, ale o to děsivější. Když do mě nedopatřením vrazil kamarád Honza, oplatil jsem mu to kopancem. Vrhl se na mě pěstmi. Ostatní se už rvali jako psi. Nevím, jak dlouho tohle šílenství trvalo, ale najednou začal foukat vítr a mlha odplula.

Vyjasnilo se. Slunce už téměř zapadlo, ale bylo teplo a řeka se stříbřitě leskla. My leželi orvaní a potrhaní na břehu a hlasitě jsme oddechovali. Nikdo nechápal, co to do nás vjelo. Já měl od Honzy naštípnutou čelist, on ode mě polámaná žebra. Petrovi tekla ze zlomeného nosu krev, další měl vyražený zub. To, co se mezi námi stalo, nebylo žádné klukovské škorpení, to byl boj doslova na život a na smrt!

Rozpačitě jsme se vydali do nejbližší vsi. Potřebovali jsme lékaře a také nás přešla chuť pokračovat v putování. U prvního obydlí nás zastavil jeden hodně starý muž, zřejmě zdejší rodák. Prohlédl si nás a hned měl jas-no: „Přepadla vás mlha, co? To se tady stává, je to trest za urozeného pána Kokose!" Moc jsme ho neposlouchali, na báchorky jsme neměli náladu...

Až po nekouká dnech, doma a v klidu, jsem zapátrej v historii a zjistil něco, z čeho mě zamrazilo. Nedaleko od místa, kde jsme se tak hrozně poprali, stojí legendami opředený klášter. Je historicky doloženo, že jakýsi šlechtic se v něm dopustil vraždy, za kterou nebyl nikdy odsouzen. Vykoupil se peněžitými dary a dalším „sponzorováním" okolních klášterů.

Od té doby se však objevuje v těchto místech velice podivný úkaz: zlo, které se zhmotnilo v mlhu! V lidech potom probouzí to úplně nejhorší, co v nich skrytě dřímá. A tak kdoví, jak by ta naše nelítostná rvačka dopadla, kdyby zlověstnou mlhu neodfoukl milosrdný vítr.

Dopis Luboše B. z Pardubic zpracovala I. Prudičová

Chvilka pro tebe č. 48/2010