Počátkem ledna 1994 jsme z Pardubic vyrazili vlakem směrem na Choceň. Byl nádherný zimní slunný den a naše nevelká skupina dobrých přátel milujících přírodu (byli jsme tři dospělí a šest dětí, včetně jednoho nemluvněte), se tak měla rozhodně na co těšit. Vystoupili jsme na jedné zastávce, zamířili ke vzdálenějším hvozdům půvabnou lesní cestou a vychutnávali onu krásnou a laskavou přírodu, která nás zbavuje napětí a starostí všedního života.

Paní Marcela jde lesem podél cesty a svýma citlivýma rukama vyhledává a prociťuje geopatogenní zóny. Pro svou studii nepotřebuje ani virguli. Paní Jitka zase vychutnává celou svou bytostí les se všemi rostlinami a stará se o malého Pepánka v kočárku; který tu nádheru vnímá jistě po svém. Ostatní děti skotačí kolem nás a nemáme s nimi žádné problémy.

Po nějaké době nabýváme zvláštního pocitu klidu, pohody a pak všichni tři vidíme jakousi stavbu. Stavení vypadá jako dřevěná chata, krásně umístěná mezi stromy v lese. Protože je to nedaleko, rozhodneme se k ní vypravit. Prohlédneme to tam a zároveň všichni posvačíme.

Paní Marcela vidí dřevěnou patrovou chatu. Má vepředu sloupy kolem hlavní terasy. Paní Jitce se zdá být tato dřevěná chata udržovaná. Na terase je zábradlí se zaschlými pnoucím se růžemi. Obdivuje krásné místo s cestičkami z bílého písku, kolem bochánky zaschlého vřesu a borůvčí. Já vidím jen část chaty.

Registruji užší vysoké okno se zaoblenou špičkou nahoře.

Když jsme došli od onoho prostoru, čekalo nás překvapení. Žádná chata, tam nebyla, záhadně nám všem třem zmizela. Bylo to jako v pohádce. Záhada, kterou jsme si dodnes nedokázali vysvětlit. Domluvili jsme se, že o tom místě nebudeme mluvit. Nejde jen o pochybnosti, ale též o krajinu, kterou jsme se svým mlčením rozhodli chránit. U většiny lidí bychom stejně sklidili jen nepochopení.

Paní Jitka vyrazila do těch míst později sama z opačné strany a znovu mi tento jev potvrdila. Když jsme tam potřetí vyrazili společně, řekla mi: "Najdi místo té chaty; já ti to teď nepovím." Chtěla si ověřit, zda se v místě nemýlí. Místo jsem určil a ona je potvrdila.

Nejen, že po chatě není ani stopa, ale nejsou vidět ani jakékoliv náznaky povrchové úpravy v tom místě. Prostě nic. Stojí tam jen tichý les beze slov, kterým bychom rozuměli.

Pro mne vyvstala otázka, zda se jedná o minulost či budoucnost. Doma, při meditaci jsem se dozvěděl, že se jedná o záležitost z minulosti.

Mnohé experimenty nám potvrzují, že předměty, ale i zdánlivě prázdný prostor, mají svou paměť. Například i psychozóny zanechávají v prostoru otisky charakteru energii.

Na toto naše tajemné místo jezdíme rádi dodnes. V létě tam sbíráme borůvky a čerpáme silu, ale záhadný úkaz se zatím neopakoval. Jen stromy si ve vánku něco tajemného šepotají a možná si vyprávějí příběhy z dávno minulých časů, do nichž jsme měli dovoleno jen krátce nahlédnout.

Stanislav Fišer

Z časopisu Psychoenergetika, II/2001, s.24