Pod okny zasadila cibulky hyacintů, ale její těžce nemocný manžel už krásné květy neviděl. Anebo snad přece?

Když jsme si s mým mužem před několika lety pořídili malou chalupu, plánovali jsme si, co kde na zahrádce vypěstujeme. Veškerý náš předdůchodový čas ale pohltily opravy stavení, takže na zahrádku nezbývalo sil ani peněz. Potom však manžel nečekaně onemocněl. Chalupy se ale nechtěl vzdát, a tak tam o víkendu polehával v ložnici u otevřeného okna.

„Víš, pozoruju kytičky, stromy a ptáčky na obloze," říkával mi a mně narůstajícím smutkem pukalo srdce.

Věděla jsem, že jeho stav je vážný, a chtěla jsem mu udělat radost, proto jsem pod jeho okno zasázela cibulky hyacintů. Měl je totiž velice rád a já se moc těšila, jak mu, až rozkvetou, provoní jarní den. Manžel ovšem zemřel dřív, než stačily hyacinty vykvést, takže se vůbec nedozvěděl, jaké hezké překvapení jsem mu chystala.

Celý svět mi po jeho odchodu zešedl a opravdu nic mě netěšilo. Utápěla jsem se ve vzpomínkách a můj hluboký smutek ani s ubíhajícími týdny a měsíci nepolevoval.

Jednou mě navštívila kamarádka a donutila mě, abych s ní jela za jakousi ženou, která prý umí mluvit s mrtvými. Jenomže ta paní se zesnulými nehovořila. Ona si s nimi psala! Vlastně oni psali jejím prostřednictvím. Sama sebe uvedla do podivného stavu a se zavřenýma očima chvíli čmárala tužkou po papíru. Potom začala hrozně rychle psát, aniž by otevřela oči. Umíte si asi představit, jak takové písmo vypadalo...

Po chvíli tužku odložila a podívala se na mě. Prý byla na mého zemřelého manžela napojená. On vzkazuje, že mě má pořád moc rád a nemám pro něho truchlit, protože mu je dobře. Trpce jsem se ušklíbla. Něco takového bych dokázala vymyslet taky! Zvedla jsem se k odchodu a jen tak pro formu, asi i trochu výsměšně, jsem se zeptala, co jsem dlužná.

Ona ale za ten „čmaropis", jak tomu svému automatickému psaní říkala, nic nechtěla, jelikož by se na ni nebožtíci prý rozhněvali. Už jsem brala za kliku, když mě ještě jednou oslovila: „Počkejte, paní, jsem z toho nějak popletená. Nevím přesně, co jsem to napsala. Pořád tady čtu cosi o hyacintech. Váš manžel píše, že jste mu tím udělala velkou radost a že ty květiny vidí a cítí jejich vůni! Nevíte náhodou, co by to asi mohlo znamenat?" A já zůstala jako přikovaná. Tohle si ta žena vymyslet nemohla! Nikomu, dokonce ani té kamarádce, která mě k ní zavezla, jsem o hyacintech nic neřekla.

Toho dne jsem večer poprvé usínala s malým úsměvem na rtech. Věděla jsem totiž, že můj milovaný a nenahraditelný manžel je stále se mnou.

Dopis Marcely J. z Pardubic zpracovala I. Prudičová, z časopisu Chvilka pro tebe