Posílám vám svůj skutečně prožitý příběh, který se stal zhruba před třemi týdny. Nikdo z okolí mi nevěří, snad má nějaký čtenář podobnou zkušenost.

Každý náš volný čas trávíme na chaloupce. Naši sousedi, také chalupáři, jsou z Brna. Olda je už v důchodu a jeho žena Hana v invalidním. Občas jsme se sešli, popovídali a udržovali takové ty vřelé sousedské vztahy.

Byl pátek a manžel se stavil za Oldou, aby mu pochválil, jak si přestavuje podkroví. Olda byl ale celý utrápený, že je jeho ženě velice špatně a že pojedou v sobotu domů.

V sobotu ráno, po dlouhých deštivých dnech, svítilo krásně sluníčko, ptáčci vyzpěvovali a my popíjeli kávičku. Tento romantický okarmžik ale najednou přehlušilo houkání sanitky. Chvíli jsme naslouchali: „To jede k nám," řekl syn Roman. „Hmmm, to ne, jede někam do vesnice," zvedla jsem se ze židle a šla se podívat. Najednou jsem uviděla Oldu, jak dirží mobil na uchu, telefonuje a jeho žena sedí na svém invalidním vozíku mezi dveřmi a má na sobě nezvykle zelený svetřík. Strnule pozorovala svého muže a mně proběhlo hlavou, že je nezvykle vesele ustrojená. Pak jsem jen tak prohodila ke své rodině, že už je Haně určitě lépe, když sedí na vozíčku venku. Dál jsme popíjeli kávu a řešili houkání sanitky, až opravdu přijela k nám na kopeček. Vyběhla jsem se podívat, jestli opravdu jedou k sousedům. Ze sanitky vyběhl lékař a zdravotnický personál a spěchali do chalupy k Brňákům. „To bude dobrý, dají Haně injekci a bude lip," pronesla jsem k rodině a usedla na lavičku. Když se ale lékař vracel do sanitky a nesl nějaké listiny, znervózněla jsem. Seshora ke mně přišla sousedka Zdena, která je starousedlík. „Co se stalo?" ptala se mě. „Ale, Haně bylo nevolno, dnes se to asi zhoršilo, tak jí dají injekci a bude dobrá. Viděla jsem ji ráno na vozíku venku, byla tak hezky ustrojená, tak to nebude tak špatný," odpověděla jsem jí a společně jsme čekaly u branky. Když sanitka odjela, Zdena se rozhodla, že za Oldou a Hanou zajde. Snažila jsem se ji zadržet, že to není vhodné, ale nedala se přesvědčit. Já se svou rodinou zůstala u branky.

Ne, to už byla mrtvá

Když Zdena vyšla z chalupy od Brňáků, na tváři měla smutný výraz a oči zalité slzami. „Co je?" ptala jsem se nervózně. Zdena mávla rukou a dlaní si přikryla ústa. „Je mrtvá. Hana je mrtvá." Hrůzou jsme vytřeštili oči a my ženské se rozbrečely. „To není možný, já ji ráno viděla, opravdu, seděla na vozíku, krásně zelený svetřík s dlouhým rukávem, černé elasťáky, sledovala Oldu, ruce měla na opěradlech vozíku, byla v mírném předklonu. Viděla jsem ji, opravdu...," stále jsem opakovala a nemohla uvěřit skutečnosti.

Když jsme se všichni trochu sebrali, šli jsme kondolovat Oldovi. Vyprávěl nám celou tu událost a pak řekl: „Já jí masíroval srdce, jak mi radili ze záchranky, skoro půl hodiny, ale už byla mrtvá." - „To není možný," přesvědčovala jsem ho, „já ji ráno viděla, seděla na vozíku!" - „Nemohla jsi ji vidět, to už byla mrtvá," opáčil Olda. Ztratila jsem řeč. Otočila jsem se k synovi a říkám: „Viděla jsem ducha, jedině duch to mohl být." Všichni se na mě dívali nedůvěřivě a s mírných úsměvem, nikdo mi bohužel nevěřil a nevěří. Ale já vím jistě, že jsem Hanu viděla. Seděla tam, na vozíku, strnulý výraz a na sobě ten krásně zelený svetřík.

Lýdie Dedíková, Pardubice

Archiv KPUFO