Najít si podnájem v centru metropole za pakatel - tomu se říká terno! Radčin nový byt však zdaleka nebyl tak ideální.

Před několika lety jsem se odstěhovala kvůli práci do Prahy. Nějakou dobu jsem přespávala u kamarádky, ale zároveň jsem si hledala vlastní bydlení.

Jednou jsem seděla v kavárně, pročítala noviny a volala na pár inzerátů. „Tento byt už je pryč, ale mám tu jeden přímo v centru Prahy a nestojí moc!" lákal mě neodbytně makléř. Hned jsem zbystřila. „Kde to je? A kolik stojí?" „Na Národní třídě, je tedy menší a tmavší, ale jen za 1500 korun měsíčně se vším všudy!" „Kdy se můžu přijít podívat?" zajásala jsem a hned na večer si dohodla prohlídku.

VAROVÁNÍ?

Chtěla jsem odejít z kavárny, když v tom mě zastavila něčí ruka. Otočila jsem se a uviděla starého muže. „Neberte to, tam straší, on ji tam zabil!" řekl a zadíval se mi hluboko do očí. „Nechtě mě!" vyštěkla jsem a vymkla se z jeho sevření. „Šmírák jeden, poslouchá cizí hovory a ještě otravuje!"

Večer jsem se vydala s makléřem do bytu. Velká tmavá místnost ve sklepním prostoru, v rohu kovová postel, malý noční stolek a místo okna větračka u stropu. Ačkoliv mě byt moc nenadchl, výše nájemného zvítězila. Ještě ten večer jsme podepsali smlouvu.

Hned druhý den jsem se stěhovala a těšila se na první noc v novém. Jenže i přes únavu se mi stále nedařilo usnout.

Z ničeho nic se ozvalo tiché zakvílení. Vyskočila jsem, rozsvítila, ale nikde nic. V otupělosti jsem hledala okno a vzápětí si uvědomila, že tam je jen sporé okénko, které ani nejde pořádně otevřít. „Asi potulné zvíře na ulici," uklidňovala jsem se.

Jen co jsem zhasla, kvílení se opakovalo. Jakmile jsem rozsvítila, ustalo. Zbytek noci jsem strávila v bdělosti a k smrti vyděšená u svítícího lustru.

Ráno jsem se odpotácela do práce a dušovala se, že to večer dospím. Ale vše probíhalo jako minulou noc. Byla jsem totálně vynervovaná a do toho mi volal makléř, abych si přišla pro zbylé doklady. Vzala jsem si od něj úhlednou složku a po návratu do zaměstnání začala listovat papíry.

OBĚŤ VRAŽDY

V tom mě to praštilo do očí! Úmrtní list majitelky! Přelétla jsem pár řádků a uviděla jedno slovo - ZAVRAŽDĚNA. Jak? Proč? Kde? Nedalo mi to a začala jsem pátrat. Internet, knihovna, staré noviny. Za pár hodin jsem věděla vše. Ta žena, majitelka, byla zavražděna v mém tmavém sklepním bytě. Stalo se to na stejné kovové posteli, na níž jsem spala, přesně před třiceti lety. Neznámý pachatel ji ubodal nožem, snad zhrzený milenec — vrah nikdy nebyl dopaden. Z bytu jsem sbalila všechny věci, anulovala nájemní smlouvu a vrátila se ke kamarádce. Dodnes se s tou hrůzou nemůžu vyrovnat. Současně se mi vybaví tvář muže a jeho slova. Kdo to vlastně byl? Neměl snad s vraždou něco společného? Nemohl to být onen nedopadený vrah, stíhaný výčitkami svědomí? Nebo šlo o varování? Hrozilo snad něco tak strašného i mně?

Dopis Radky H. z Pardubic upravila J. Buršíková

Chvilka pro tebe 9/2007