Po každém z nás by mělo něco v těch druhých zůstat jako vzpomínka. Tak jako po staré paní jemná vůně drobných květů...

Dětství jsem prožila na vesnici, obklopena třemi sourozenci a širším příbuzenstvem, strýčkové a tetičky žili v okolí. V létě mě pak rodiče, kteří si chtěli aspoň na čtrnáct dní v roce od potomstva odpočinout, tradičně posílali k babičce Květě do nedalekých Michalovic.

Vzpomínám na ni jako na zvláštní, velice hodnou paní, která se kromě toho, že pekla vynikající bublaninu, vyžívala v pěstování květin. Byla v životě dvakrát vdaná, a to před válkou, kdy povila mého tatínka, jehož otec brzy nato zemřel na tuberkulózu. Po něm si namluvila četnického strážmistra, který se za války zapojil do odboje a práci pro vlast zaplatil životem.

Po válce už nějak neměla na další vdavky náladu, o to víc P se ale upnula ke květinám, B hlavně bílým, v nichž viděla symbol krásy a nevinnosti. U domku jí rostly růže a tulipány, samozřejmě bílé, zjara na svých procházkách vyhlížela první něžné sněženky, ale nejraději měla konvalinky.

Věděla o nich všechno. Kde rostou, kdy raší, jak se jmenují latinsky (Convallaria majalis), a pěstovala je vedle růží i na zahrádce a ve skleníčku u chalupy. Nejenže jsem od ní vždycky dostala kytičku na cestu, ale ještě je chodila prodávat na náměstí do Brodu, aby si přivydělala nějakou tu korunu k nevelkému důchodu - místní policajt ji už znal a nechal ji, ačkoli to „nebezpečně" připomínalo tehdy zapovězené soukromé podnikání. A nedosti na tom -ještě občas vyrážela do okolí a ty své konvalinky vysadila i v lese, na louce, u rybníka nebo na návsi, jen tak, pro radost.

Konvalinkový odér provoněl celou chalupu a dlouho se mě držel i po návratu domů. Sousedkám u nás ve vsi jsem už ani nemusela nic vypravovat - a rovnou se mě ptaly: „Ty jsi byla u babičky Květy, viď?"

Ale bohužel - nic netrvá věčně. Když mi bylo sedmnáct, babička při svém čiperném způsobu života přechodila zápal plic. Dlouho trvalo, než svolila k převozu do nemocnice (v životě tam nebyla), a ani tam už jí nedokázali pomoct. Bylo jaro, její zahrádka se probouzela... Až na konvalinky. Ty už vyrašily, ale po babiččině smrti uschly úplně na troud.

Po pohřbu se početné příbuzenstvo sešlo v její chaloupce a vzpomínalo, nikomu nebylo do řeči, ale nějaké ty věci se prostě domluvit musely.

„Tak si říkám," promluvila teta Růžena, „co té Květě dáme na hrob? Já bych myslela třeba netřesky. Jsou pěkný, vydržej... A k tomu narcisy."

Přidala jsem se s konvalinkami, ale dozvěděla jsem se, že potřebují péči a hodně vody. Muselo by se často jezdit na hrob a vůbec — nerozumím tomu.

Jenže když teta přijela s netřesky příští víkend babičce Květě na hrob, zjistila, že je hustě porostlý - konvalinkami. Jako kdyby tam rostly odkaživa! Nejdřív podezírala mě, ale hrobník ji ujistil, že z příbuzných přijela na hřbitov první. Kde se tam koberec bílých květinek vzal, hrobař neměl tušení. A jak tam vyrostly, tak tam i zůstaly.

Časem jsem se vdala, žila ve městě a měla svou rodinu, až před důchodem jsem zatoužila po chalupě. A mezi nabídkami na internetu jsem našla i chalupu babičky Květy. Dnes už tam s manželem bydlíme nastálo a na záhonku pod oknem se nám samozřejmě rok co rok bělají konvalinky.

Dopis Aleny D. z Pardubic zpracoval J. Pinkava

Z časopisu Chvilka pro tebe č.11, 16.3.2011