Když Hedviku oslovila ve snu její milovaná babička, ihned uvěřila každému slovu.

Možná to bude znít divně, ale já celý život mela mnohem lepší vztahy s babičkou než se svojí matkou. Ta totiž ke mně byla vždycky dost přísná, vyžadovala, abych ze školy nosila samé jedničky, vedle toho jsem musela chodit na klavír, na němčinu a do baletu. A když se stalo, že jsem přišla domů s nějakým dětským malérem (samozřejmě jen drobným, žádné větší průšvihy jsem ani nedělala), bylo strašně zle. Mamka okamžitě vytáhla ze šuplíčku vařečku a pořádné mě seřezala.

Zato babička, to bylo něco úplně jiného. Bydlela asi třicet kilometrů od nás a já se snažila každý pátek uprosit rodiče, abych za ní mohla jet na celý víkend. Nikdy nezapomenu na to krásné těšení, když už jsem seděla v červeném motoráčku, blížila se k babiččině vesnici a věděla, že v jejím domku na mě čeká krásný klid, pohoda a taky voňavá bábovka nebo pekáč povidlových buchet.

Před spaním jsem potom vždycky koukala z postele na protější zeď, kde visela stará, hezky zarámovaná černobílá fotografie zajímavé a příjemně vyhlížející ženy. Ano, byla to babička, a já si od ní nechávala vyprávět o dobách, kdy byla mladá a čas na světě plynul mnohem poklidněji než teď.

Když moje babička zemřela, byla jsem už dávno dospělou matkou dvou pubertálních dětí. Zatímco můj bratr a dvě sestřenice se tahali o to, kdo co utrhne z nevelkého dědictví - a především kdo získá ten malý vesnický domek, já měla vlastně jen jediné přání, odnést si babiččinu zarámovanou fotku. A v tom mi nikdo z dalších dědiců nijak nebránil.

Protože jsme tenkrát bydleli v malém panelákovém bytě 3+1, obraz jsem uložila do skříně. Ve stísněných pokojích jsem pro něj nenašla důstojné místo. Potom uplynulo několik let a my se vzmohli na pěknou venkovskou chalupu, kterou jsme si sice museli sami rekonstruovat, ale nakonec to tam bylo opravdu moc útulné.

Pak konečně přišel čas na babiččinu fotografii - pověsila jsem si ji podobně, jako visívala v jejím domku, tedy naproti posteli. Před usnutím jsem si mohla babičku vždycky prohlížet a s dojetím na ni vzpomínat. Také ráno jí pak vždy patřil můj první pohled.

Asi po čtvrt roce se mi v noci zdál ošklivý sen. Nějaký ostrý, nepříjemně rezavý hlas mi výsměšně namlouval: „Zemřeš, už brzy zemřeš!" A za chvíli jsem ho uslyšela znovu: „Teď si tady spíš, ale nebude to dlouho trvat - a umřeš!" Vybavuju si, jak mi šel mráz po zádech, najednou mi byla hrozná zima, a ani pořádná duchna mě nazahřála. V tom jsem pocítila silný proud tepla, který ke mně směřoval od babiččina obrazu. „Neboj se, děvenko, nic se ti nestane," uslyšela jsem svou babičku. „Nic se ti nestane, jenom nikam nejezdi 10. března. Zapamatuj si to, 10. března nevyjížděj - a vše bude v pořádku!" Vzpomínám si ještě, že se mi před očima mihly serpentiny, kterými projíždíme pokaždé, když se vracíme od našich slovenských příbuzných.

Tohle datum se mi i v polospánku vrylo do paměti tak, že jsem si je ráno naprosto přesně pamatovala. Hned jsem šla ke kalendáři, abych se podívala, co je to za den. A vzápětí jsem zůstala stát jako zkamenělá — právě 10. března jsme se měli s manželem vracet z dovolené na Slovensku!

„Pavle, na to Slovensko nepojedeme, já tam letos na dovolenou nechci," řekla jsem manželovi u snídaně. Díval se na mě vyjeveně: „Co blázníš, vždyť ses tam tak těšila - a lyžování máš hrozně ráda!"

Musela jsem tedy s pravdou ven. Poté, co můj muž uslyšel, že chci zrušit dovolenou jen kvůli nějakému „hloupému snu", koukal na mě jako na blázna. „Ne, opravdu nepojedem!" trvala jsem na svém.

Skončilo to hádkou a Pavlovým nasupeným křikem: „Jak chceš, mně je to jedno, kvůli tvojí pomatenosti budeme sedět doma na zadku!"

Když k nám večer přišel manželův bratr se ženou, Pavel jim o mém snu dost jízlivě povyprávěl, čemuž se oni při víně vesele smáli. „Hedviko, ty seŠ fakt takový strašpytel?" chechtal se švagr.

Já byla ale neoblomná a nepolevila jsem ani v březnu. Desátého jsme si vyšli jen na malou procházku, jinak jsme seděli doma a - jak mi vyčítal můj muž - jako blbci koukali v obýváku na televizi.

A pak se to stalo! Při zprávách o počasí ohlásili, že nad východní částí republiky, zejména na česko-slovenském pomezí, řádí velikánská sněhová bouře. A naléhali, ať tam řidiči v žádném případě nevyjíždí. Otřásla jsem se strachy a i Pavel, do té doby ironicky se šklebící hrdina, najednou zbledl jako papír. „Hedvičko, ono na tom asi něco bylo," vysoukal ze sebe tichým hlasem a vzal mě za ruku. Tak jsme spolu seděli dlouho do noci, a když jsme si šli lehnout, zdálo se nám, že se na nás babička z fotografie lehounce usmívá.

Takže happy end? Ano, ačkoliv ne tak docela. Asi hodinu po půlnoci zazvonil Pavlovi mobil - volal mu jeho bratr. „Člověče, my se vraceli se ženou z Bratislavy a chytla nás taková chumelenice, že jsem to napálil do svodidel. Auto bylo najednou úplně neovladatelný! My jsme v pořádku, ale domů nás teď musela přivézt odtahovka." Když Pavel se svým bratrem domluvil, otočil se ke mně a pokorně zašeptal: „Promiň, Hedviko, měly jste naprostou pravdu - ty i tvoje babička."

Dopis Hedviky R. z Pardubic, zpracoval T. Vašák

Chvilka pro tebe č. 28/2011