Zázračný křížek

Evě se ten starý kousek stříbra vůbec nelíbil, ale dnes ho považuje za rodinný poklad.

Nejcennější, co v rodině máme, je na pohled obyčejný stříbrný křížek. Kdysi ho věnovala moje prababička svému synovi, mému dědečkovi, když jako mladý letec utíkal z protektorátu do Anglie, aby se zapojil do války proti Německu. Babička svého jediného syna velmi milovala, a proto se v předvečer jeho tajného odchodu vydala pěšky do deset kilometrů vzdáleného kostelíka pro požehnání.

Tam žil velmi starý a vážený kněz, který s ní promluvil a vtiskl jí do dlaně malý křížek: „Je posvěcený a má velikou moc. Když ho bude tvůj syn nosit, křížek ho ochrání!" Babička uvěřila a sama ho potom pověsila synovi na krk. Ten se nejdřív smál, ale z pověrčivosti ho po celou válku nesundal. A udělal dobře!

Na sklonku války dědečka, tehdy už zkušeného letce, Němci sestřelili. Hořící letadlo i s pilotem skončilo v moři. Dědeček měl ale obrovské štěstí - úplnou náhodou ho takřka nezraněného zachránila posádka rybářského člunu.

Od té doby nedal na křížek dopustit! Po několika letech ho pak slavnostně pověsil na krk svému prvorozenému synovi, mému otci.

Později, když už dospělý otec jako jediný z několika kolegů přežil ošklivou autohavárii, přičítal své štěstí tajemné moci křížku. Často nám pak vyprávěl, jak v bezvědomí rozmlouval s andělem, který ho uchránil od smrti.

Já dostala křížek od otce v době, kdy jsem se dozvěděla, že jsem velmi vážně onemocněla. Plakala jsem a rodiče byli první a taky jediní, komu jsem tu špatnou zprávu sdělila. Nechtěla jsem totiž starostmi trápit děti, no, a manžela jsem už v té době neměla, protože jsme se několik let předtím rozvedli.

Táta sundal z krku ten malý kousek stříbra a podal mi ho. Dlouze se na mě díval a potom tiše, ale přesvědčivě pravil: „Neboj, Evičko, tenhle křížek tě ochrání!" Moc jsem tomu nevěřila, ale pro jistotu jsem křížek nosila, i když se ke mně nehodil a vůbec se mi nelíbil.

Boj se zákeřnou chorobou jsem časem opravdu vyhrála, ale přičítala jsem to dobré lékařské péči. Když bylo jisté, že jsem skutečně zdravá, křížek jsem vrátila otci. Ten ho sice zpátky nechtěl, prý je můj, já ale trvala na svém s tím, že už nic takového nepotřebuju a že jsem té báchorce stejně nevěřila.

Jenže neuplynul ani měsíc a já zažila něco moc zvláštního. U sousedů v bytě pode mnou začalo v noci kdoví proč hořet, přestože nebyli doma. Protože moje dcery odjely na prázdniny, spala jsem doma sama. A kupodivu velice tvrdě. O sílícím požáru v sousedství jsem neměla ani tušení.

Probudil mě až můj otec, který vykopl dveře od bytu. Stál nad mou postelí a cloumal se mnou. Byla jsem už téměř v bezvědomí, přiotrávená kouřem. Zachránil mi život, což potom potvrdili jak zasahující hasiči, tak i policisté.

Nikomu ale nešlo na rozum, proč otec najednou běžel uprostřed noci přes půl města. Když lidem vysvětloval, že ho ve snu kdosi naléhavě pobízel, ať nemešká a utíká zachránit svou dceru, asi mu nikdo nevěřil. Jen já věděla, že mluví naprostou pravdu.

Křížek, který jsem tak pyšně a nerozumně odmítla nosit, mi znovu zachránil život. Od té doby ho tedy mám neustále na krku, protože o jeho tajuplné moci jsem už skálopevně přesvědčená.

Podle : dopis Evy K. z Kladna zpracovala I. Prudičová, Chvilka pro tebe č. 42/2010

Klub psychotroniky a UFO (Kladno)