Zjevení u Žebráku

Kronikář Karel Pánek z Žebráku zaznamenal příběh, který se stal počátkem 20. století. Majitel třešňovky, která se rozkládala na náhorní planině nad městem, vážně onemocněl. Vyslal dceru, aby pohlídala úrodu se svým snoubencem. Oba tedy seděli na lavičce před hlídačovou boudou a drželi se za ruce až do setmění.

Náhle oba viděli, jak se z blízkého lesíka vynořila vysoká bílá postava a zamířila přímo k nim. Obešla boudu a těsně minula lavičku. Dívka později tvrdila, že ucítila závan studeného vzduchu a měla pocit, jako by se bílý háv přízraku otřel o její šaty. Povšimla si též, že bílá paní měla i zcela bílé vlasy, sahající jí až do pasu, v bledé tváři snad hluboké oči, spíše jen tmavé stíny, vyvolávají dojem strnule upřeného pohledu.

Zjevení nepromluvilo, ani nijak nereagovalo na vyděšenou dvojici a stejnou cestou, jakou přišlo, opět odešlo. Bílá postava brzy zanikla v husté smrčině. Šest dní po této příhodě zemřel dívčin otec.

   Otisk ruky na modlitební knize

 Po několik generací se uchovávala v rodě Kořínků ze Žebráku modlitební kniha. Na jejích deskách bylo možno spatřit otisk vypálené ruky s dokonale vykreslenou pěticí roztaženou prstů. Měl to být pozůstatek po zážitku praděda Kořínka, kterého prý v pravé poledne oslovila na poli pod hradem Točník tajemná bílá paní. Požádala ho, aby v čase Dušiček vykonal pokornou pouť do Prahy a tam nechal v chrámu sv. Víta sloužit mši za její nebohou duši. Tak prý bude vysvobozena z věčného prokletí a nebude muset dále bloudit kolem hradní zříceniny. Podmínkou bylo, že peníze na cestu si musí sedlák Kořínek vyžebrat a musí jít pěšky, ve sněhu a bos.

Při této podivné pouti ve sněhu před ním šla prý bílá paní a on kladl nohy do jejích šlépějí, ty byly teplé a hojivé, takže necítil ani chlad, ani bolest. Zúčastnil se pak mše ve svatovítském chrámu a nebohou duši vysvobodil. Ta pak položila prsty pravé ruky na jeho modlitební knihu a zanechala na ní svůj otisk.  

Přízračná jízda 

Stará paní Balá, která pracovala jako služka v Žebráku u Volmanů, majitelů místní továrny, měla tak trochu pověst čarodějnice. Dovedla věštit z ruky a hádat budoucnost z karet. Možná že právě díky této citlivosti pro skryté jevy se během života dostala do několika velmi zvláštních situací.

Mnozí její historky nebrali vážně a poukazovali na to, že má příliš bujnou fantazii. Jenže kde je hranice mezi fantazií a schopností vnímat cosi za běžnou hranicí našich smyslů?

Nejsilnější zážitek, ke kterému se často ve vzpomínkách vracela, ji potkal ještě za jejích mladých let. Za letního večera šla po cestě, která spojuje Točník a Hředle. V místech, kde mezi Zámeckým vrchem a protilehlým lesnatým vrchem Oborou míjí cesta rozlehlou louku se samotou Záhorsko, zaslechla najednou hrčení kol, frkání koní a práskání biče. Bylo zřejmé, že ze zatáčky za výběžkem lesa, ve směru od Točníku, se blíží nějaké bláznivé spřežení, kočár, hnaný spěchajícím vozkou bezohledně přes kořeny a výmoly.

Rychle ustoupila k okraji cesty a vzápětí se kolem ní hřmot přehnal a vzdaloval se směrem ke Hředlům. Ucítila i prudký závan vzduchu; všechny smysly ji informovaly o tom, že se kolem cosi řítí - všechny s výjimkou zraku. Záhadný kočár byl neviditelný!

Podobné zvukové iluze se často vyskytují na pokrajích rozlehlých lesů. K nejznámějším patří takzvaná "divoká honba". Je prý slyšet dusot koní, štěkot psů, troubení loveckých rohů a pokřik honců. Příval zvuků se žene lesem jako bouře a bývá často doprovázen prudkou vichřicí, lámající větve, i blýskavicí, která přízračným svitem rozsvěcuje nebe. Jestliže se připletete honbě přízraků do cesty, máte jedinou šanci k záchraně: lidová tradice v takovém případě doporučuje lehnout si tváří k zemi a zakrýt si hlavu rukama. Pokud stačíte kolem sebe vyrýt kruh, je to ještě lepší. V opačném případě vás divoká honba uštve a roztrhá na kusy.

Patrně se tu jedná o meteorologický jev, elektromagnetickou bouři, provázenou postupujícím vzdušným vírem, jakýmsi místním cyklonem. Zvukové projevy běsnících živlů mohou při určité míře představivosti, ovlivněné navíc strachem, skutečně připomínat loveckou štvanici.

I přes tuto možnost racionálního vysvětlení zůstává však cosi znepokojivého. Bloudí snad krajinou zapomenuté "zvukové záznamy" dávných událostí?

	Podle :
	Dvořák, O.:	Záhada Bílé Paní. Magazín záhad, 2001
	Foto :	1) Hrad Točník
	(KPU BE, 2001)	2) Hrad Žebrák