Články, zprávy, aktuality

Podivné vzpoury

Z horského úbočí Benbulben Mountain v Irsku stéká vodopád, který občas mívá velmi bláznivé nápady. Zastaví se a začne tryskat vzhůru. Masy vod, řítící se po celé věky spolehlivě do údolí, náhle začnou trucovat, a jako kdyby byly nasávány neviditelnými ústy, stoupají po skalní stěně zpět k vrcholu. Jev trvá krátce. Pak se cosi zlomí a vodní tříšť zase, poslušná zákonů gravitace, padá do hlubin propasti. Další dva vzpouzející se vodopády lze nalézt v Drumclife a Manorhamiltonu. Jejich žertovné kousky jsou známé od dávnověku. V září 1992 se je podařilo poprvé vyfotografovat.

"Co si máme o této pozoruhodnosti myslet?" ptá se spisovatel a neúnavný hledač obdobných anomálií Jiří Svoboda.

"Nejpřirozenější vysvětlení, které nás napadne je to, že prudké proudění větru dokáže padající vodu svou silou vytlačit vzhůru. Avšak prostý výpočet nás přesvědčí, že k tomu, aby proudící vzduch vytlačil padající vodu vzhůru by musel mít rychlost 130 km v hodině, ale o tak silném větru nenajdeme nikde ani zmínku. Jde tedy o jev, který prokazatelně existuje zřejmě již dlouhou dobu, ale pro nějž zatím schází vysvětlení." 

Svá slova dokládá podobnou událostí, která v roce 1140 byla pozorována v Čechách na řece Sázavě. V kronikách se píše: "Řeku Sázavu, jež teče podél kláštera téhož jména, stihlo dne 19. listopadu přerušení jejího toku v délce přes 20 honů (asi 2800 metrů - pozn. aut.), když voda tekla odspodu vzhůru. Opat i bratři tohoto kláštera a služebníci přišli k břehu a pozorovali ten div."

Jsou to pouze halucinace, anebo příroda čas od času vytáhne nové překvapivé trumfy z rukávu a hraje s námi hru, jejíž pravidla jsme doposud nestačili pochopit? Rozpoznáváme v těchto výjimečných chvílích břídilství omylů, anebo je výhybka chodu světa záměrně přehozena tak, že se vlaky obvyklosti ženou po vedlejší koleji a uhánějí do krajin zázraků?

Tomáš Žůrek z Ostravy cestoval na dovolenou do Piešťan. Po návštěvě rodiny ve Vyškově pokračoval svým fiatem směrem na Slovensko.

"V místech, kde silnice vedla mírně vlnitým terénem, jsem - jak mám ve zvyku - jel z kopce na volnoběh. Dojel jsem k poměrně dlouhému prudkému klesání, vyřadil rychlost a pokračoval asi devadesátkou se zapnutým motorem, jenže auto, místo aby zrychlovalo nebo alespoň pokračovalo stejnou rychlostí, začalo zpomalovat, a to tak výrazně, že jsem musel opět zařadit rychlost, abych se zase normálně rozjel. Bylo zjevné, že se cosi děje. Měl jsem zařazenou trojku, motor řval, ale sílu, která nás brzdila, nemohl překonat a auto stále zpomalovalo. To vše se odehrálo v několika sekundách a těžko se to popisuje. Vyřadil jsem opět rychlost, auto se v prudkém klesání zastavilo a k naší hrůze začalo samo couvat zpět do kopce. Manželka nechápala, co to vyvádím. Vypnul jsem motor v domnění, že snad došlo k poruše převodovky, ale auto couvalo čím dál rychleji, jako kdyby nás kdosi neviditelný táhl. Když už byla rychlost tak velká, že jsem přestal zvládat řízení, instinktivně jsem šlápl na brzdu a s námahou auto zastavil. Se zataženou ruční brzdou a s nohou na brzdovém pedálu jsem několik minut stál a snažil se vzpamatovat z šoku. Po chvilce jsem nastartoval a zkusil se znovu rozjet. K naší velké úlevě se to podařilo. Vše se vrátilo do normálních kolejí. Auto začalo sjíždět dolů."

Ač to pan Žůrek zřejmě netuší, jeho zdánlivě neuvěřitelný prožitek není ojedinělý. Asi třicet kilometrů na východ od Říma se nachází vesnice Rocca di Papa a u ní kopec nazývaný Hlava světa. Na tomto místě by Isaac Newton se svými gravitačními zákony příliš nepochodil. Na asfaltce, která vede přes kopec, časti zastavují automobilisté, aby se potěšili pozorováním neobvyklého jevu. Plechovky od piva či coly spouštěné svahem dolů se záhy zastaví a začínají samy od sebe stoupat. Také nezabrzděný automobil s vypnutým motorem táhne cosi pomalu vzhůru. Vylijete-li na asfalt vodu, úzkou stružkou se jako had začne plazit k vrcholu.

Čím je tato gravitační anomálie způsobená, zůstává záhadou. Vědci přišli se dvěma teoriemi. Podle jedné jde prý o optický klam. Záleží na tom, odkud se pozorovatel dívá. Cesta prý pouze budí dojem stoupání, ale ve skutečnosti klesá. Pouhé přiložení rovnováhy k vozovce rozmetá toto chatrně slepené řešení. Druhá hypotéza předpokládá mohutné ložisko magnetických kovů uložených pod vrcholem kopce. Jak je ale možné, že vzhůru stoupají i plastikové lahve a další předměty z nevodivých materiálů? 

Obdobná místa se vzbouřenou gravitací se nacházejí také v Japonsku, na polské straně Sněžky a v Německu. Někde má tento jev jen slabou intenzitu, jinde neznámá síla vytáhne i plně naložené nákladní auto. U vesnice Rocca di Papa můžeme tento fenomén pozorovat neustále. Jinde zaútočí jen krátce a pak zase tajemně zmizí.

Spirit 11/2004