Tajemné
vltavíny
|
Zvláštní
valounky z nazelenalého skla hedvábného lesku a roztodivných tvarů nenajdete
nikde jinde na světě. Okolnosti vzniku vltavínů patří k záhadám, které dodnes
nebyly rozluštěny. |
Kosmodrom
mimozemšťanů na Šumavě
|
Z trysek motorů
vesmírného korábu vyšlehly plameny a žhavé plyny sežehly okolí. Jen drobné
kamínky, které se obrovským žárem přetavily ve sklo, se leskly jako slzy na
zčernalé zemi. Cestovatelé z dalekého kosmu opouštěli naší planetu, kde ještě
nebyla po člověku ani stopa.
Tak nějak si
představují někteří milovníci záhad událost, ke které došlo před čtrnácti
milióny lety v jižních Čechách. Spáleniště samozřejmě v krátké době zahladil
čas, ale sklovité kamínky tam zůstaly. Lidé, kteří na ně občas narazili, jim v
dávných dobách říkávali zkamenělé žáby, vodníkovy slzy či ďáblova lejna a
přisuzovali jim magický a čarodějný původ.
Vědci si jich
všimli až v roce 1787 a lámali si hlavu, kde se tady vzaly. Někteří je
považovali za odpad ze starých českých středověkých skláren. Jiní soudili, že to
jsou taveniny vzniklé úderem blesku. Pak se začalo mluvit o jejich kosmickém
původu: O hmotě vymrštěné z Měsíce, o zbytcích ze srážky Země s kometou, s kusem
antihmoty, a tak dále a tak dále. Jisté bylo ale jen jedno. Jsou na naší zemi
jaksi cizí a z geologického hlediska zde nemají co dělat. Nejčastěji se nalézaly
v písečných nánosech v povodí horní Vltavy a proto dostaly název vltavíny.
Postupně sice vyšlo najevo, že záhadné polodrahokamy se nemusejí nacházet nutně
jen u Vltavy, neboť byla odkryta i naleziště na jižní Moravě v okolí Třebíče,
ale protože se mezitím staly ve světě známé pod jménem moldavit (z německého
překladu názvu Vltavy - Moldau), ani jejich český název se už nezměnil.
Velikost těchto
tajemných nazelenalých kamínků dodnes nalézaných bývá jen do několika málo
centimetrů a váha průměrně asi 8 gramů (známý je však i exemplář čtvrtkilový).
Mívají velice zvláštní vzhled. Od disků, koulí, tyčinek až po kapky a
nepravidelné kusy s opravdu bizarními tvary. Zajímavý je i jejich povrch. Lze
jej přirovnat ke kůře starých stromů nebo k povrchu sušených švestek. Tato
skulptace - roztřepenost - vznikla až chemickou korozí v zemi. Po miliónech let
leptání vodou se objevily jamky, rýhy i krásný hedvábný lesk.
|
Šperk pro
královnu |
„Ďjó, moldavit,“
pokyvoval moudře hlavou nad zeleným kamínkem pan Rybář v jedné z Nerudových Povídek malostranských. Pokoušel se ho prodat do školských přírodopisných
sbírek. Pan profesor si kámen prohlédl proti světlu a nabídl za něj tři zlaté ve
dvacetnících. Dnes by pan Rybář za něj dostal několik stovek, ba dokonce i
tisícovek, podle velikosti a celkového vzhledu.
Půvabná sklíčka
fascinovala člověka nejen svým záhadným původem, ale i krásou tónů zelenavé až
hnědavé barvy. Není divu, že se vltavíny brzy staly vyhledávané jako kameny do
šperků. Dříve se dokonce brousily, podobně jako drahokamy, do různých tvarů a
zasazovaly do drahých kovů. Bylo jich však málo a tak je „podnikaví“ šperkaři
začali nahrazovat padělky ze skla. Pouhým okem byly totiž výbrusy z pravých
vltavínů k nerozeznání od výbrusů z umělého lahvového skla. Na trhu se objevilo
tolik nepravých šperků, že lidé přestaly věřit i pravým.
V posledních
letech ale zájem o vltavíny znovu ožil. Nikde jinde na světě se totiž
nevyskytují. Podobné sklovité kamínky tzv. tektity z Austrálie, Tasmánie a
Indočíny nejsou zdaleka tak krásné. Dnes se však už vltavíny nebrousí, ale do
zlata a stříbra se zasazují ve svém přírodním stavu, tak jak byly nalezeny se
svou nenapodobitelnou strukturou. Dělají se z nich přívěsky, náušnice, prsteny,
manžetové knoflíčky apod. Světovou slávu si získaly, když švýcarská vláda
darovala anglické královně Alžbětě II. platinový šperk, v jehož středu byl český
vltavín v přírodním stavu obklopený diamanty a černými perlami.
A jsme-li už u
slavných osob, těšících se z krásy vltavínů, nesmíme zapomenout na Winstona
Churchila, který s sebou údajně vždy nosil vltavín. Neopracovaný. Jen tak v
kapse. Říká se, že vltavín harmonizuje organizmus, zvyšuje schopnost koncentrace
a dodává člověku energii. Odstraňuje prý únavu, bolesti hlavy a chrání proti
virovým nemocem. Volný kámen je s oblibou používán pro meditace.
Kdysi bylo
jihočeským zvykem, že ženich daroval své nevěstě hezký vltavín. Dnes by se
mládenci v jižních Čechách asi museli přestat ženit. Najít vltavín je totiž
stále těžší a těžší. Nejproslulejší naleziště v pískovnách u Chlumu nad Malší a
u Vrábče jsou už téměř vyčerpaná. Ty zbylé povrchové je možno nalézt na polích
nejlépe po dešti, protože omyté vodou jsou nejnápadnější. A tak je možno mezi
Českým Krumlovem a Kaplicí po vydatném dešti stále potkávat sběratele, jak s
pohledem upřeným k zemi pomalu procházejí po polích a nedbají ani nepřízně
počasí, ani dnešních přísných zákazů hledání.
Mnohem horší
jsou ale hledači a organizované gangy, které na polích i v lesích kopou díry a
mění tak místní krajinu v nevzhledné oraniště. Majitelé pozemků s nimi svádějí
marný boj. Zátahy policistů totiž nic neřeší. Hledač musí být chycen při činu,
během kopání a s vltavíny v kapse. Jinak mu není možno nic dokázat. Došlo to už
tak daleko, že hluboké díry a krátery doslova odřízly kořeny borovic od půdy, a
že hledači kopou štoly třeba i pod veřejnou silnicí. Při zavádění plynu v obci
Vrábče proto padl kuriózní návrh. Proč by místní platili drahé kopáče? Stačí
přece umístit na trasu plánovaného výkopu několik vltavínů.
|
Meteorit nebo
UFO? |
O původu
vltavínů se vědci přou dodnes. Víme o nich pouze to, že se tady objevili před
téměř patnácti milióny let a chemickým složením patří mezi křemičitanová skla,
tedy hmotu, která v roztaveném stavu rychle ochladla a nevykrystalizovaly z ní
žádné minerály. Od skel umělých i sopečných se však liší. Podle současných
názorů jsou vltavíny údajně přetavenou horninou, která vznikla při žáru za
dopadu obrovského meteoritu do nedalekého Bavorska. Roztavenou hmotu prý pak
vzdušný vír dopravil do jižních Čech. Ovšem tato teorie má své slabiny. Chemické
složení vltavínů totiž vůbec neodpovídá složení hornin z bavorského kráteru Ries
Kessel, a naopak přesně souhlasí s místními jihočeskými materiály. Právě proto
se objevila fantastická hypotéza, že přetavení horniny nezpůsobil dopad
meteoritu, ale trysky raketových motorů mimozemšťanů, přistávajících a
startujících v dávných dobách v oblasti jižních Čech.
Už dlouho se vášnivě zabývám luštěním nejrůznějších záhad, a tak jsem si chtěl
se svým bývalým kolegou tuto hypotézu ověřit. V laboratoři jsme s pomocí silného
hořáku napodobili start rakety nad povrchem s kameny, dovezenými přímo z oblasti
největšího výskytu vltavínů v jižních Čechách. Ukázalo se však, že k vytvoření
všech vltavínů by rozhodně nestačilo jen pár startujících raket. Podle našich
výpočtů by muselo minimálně osm set obrovských vesmírných korábů pálit plameny z
trysek své okolí po dobu alespoň dvacet sekund. Tak dlouho přece ale raketa na
místě nevydrží, odlétá po pár sekundách. Ještě důležitější však je, že takto
vzniklá sklovitá hmota se přece jen od pravých vltavínů poněkud liší. Ukázalo
se, že při vzniku vltavínů musel kromě vysoké teploty působit i vysoký tlak.
Rakety to tedy rozhodně nebyly.
„A co atomový
výbuch?“ pospíšili si s další hypotézou milovníci záhad. Myšlenka o jaderné
válce dvou znepřátelených flotil UFO na naší planetě v dávné minulosti se
objevila už několikrát. Její zastánci se odvolávají na podobné místo v Libyjské
poušti, kde se rovněž vyskytuje podobné sklo neznámého původu. Ostře se odlišuje
od přírodních skel, zato však se nápadně podobá sklu, které vzniklo při pokusném
atomovém výbuchu v poušti u Alamogordo v Novém Mexiku. Vedli tedy na naší Zemi
mimozemšťané nebo lidé nějaké dávno zaniklé civilizace atomovou válku? Nevíme.
Jisté je jen to, že vltavíny nejsou obyčejné kameny. Skutečnost, že jsou
opředeny záhadou přímo kosmickou, dodává jejich matnému lesku zvláštní kouzlo.
|
|
Ivan Mackerle
|
|