(c) Klub psychotroniky a UFO - Teplice, 2012 

Ani smrt nás nerozdělí

Před více než třiceti lety jsem navštěvoval starší manžele, kterým brzy po druhé světové válce zemřel syn. Oni však věřili, že jsou s ním stále ve styku a v obývacím pokoji mu rezervovali u stolu židli, na kterou si nesměl nikdo sednout. Říkali, že s ním i rozmlouvají a že on si s nimi někdy i zažertuje.

Já jsem to pokládal za příznak velké přecitlivělosti, způsobené ztrátou milovaného dítěte. Těmto manželům se prý dokonce stalo, že když si zaklapli dveře od bytu a neměli klíč, tak jim syn otevřel. Věřil jsem, že šlo o nějaký omyl nebo nedopatření, že ty dveře nebyly docela zavřené. Jednou jsem však byl sám účastníkem příhody, u níž se mi náhoda zdála prakticky vyloučená.

Oběma manželům zemřel příbuzný, s nímž jsem se také dobře znal. A tak jsme se společně vypravili zařídit pohřeb. Kancelář pohřebního ústavu byla ve středu města na poměrně frekventované ulici. Když jsme tam došli, zjistili jsme podle vyvěšené pracovní doby, že se již neúřaduje. Zrovna začínal víkend a nás mrzelo, že musíme čekat s vyřizováním až do pondělka. Vchod do kanceláře byl přímo z ulice jako do obchodu. Náhle cosi klaplo. Můj známý si všiml, že dveře do kanceláře jsou maličko pootevřené. Neváhali jsme a vstoupili dovnitř. Tam ale nebyl vůbec nikdo.

Bylo nám to velice podivné. Ptali jsme se pak v domě, kde bydlí vedoucí toho pohřebního ústavu. Nebylo to daleko, a tak jsme se za ním vypravili, abychom mu oznámili, co jsme zjistili. Nechtěl tomu věřit, byl přesvědčen, že jistě zamkl. Něco takového se mu prý ještě v životě nestalo. Z vděčnosti byl ochoten pohřeb příbuzného obou manželů s námi ihned projednat, takže jsme nemuseli čekat až do pondělka.

Byla to opravdu jen náhoda, nebo tentokrát nám pomohl zesnulý syn obou manželů?

Miroslav Neťuka, Teplice

 Podle : Květy, dopis čtenáře