Anomální jevy psychotronického charakteru

Poslední návštěvník

Tento příběh by šlo označit za nesmysl, kdyby... Kdyby ho nedosvědčovalo přes třicet věrohodných svědků.

Jako absolventi gymnázia jsme si zorganizovali asi po deseti letech již druhé setkání všech spolužáků v jižních Čechách. Konalo se v bytě jednoho z nás, kde byla v den D připravena slavnostní tabule: mísy chlebíčků a jednohubek, řízečky, oříšky a patřičná zásoba kvalitního pitiva. Nemusím snad dodávat, že jsme se všichni velmi těšili, protože jsme ve škole byli dobrá parta. A účast potvrdili všichni, což byl malý zázrak!

Návštěvníků úderem šesté rychle přibývalo, až jsme se dopočítali, že chybí jediný, který jistojistě slíbil účast—oblíbený premiant třídy Milan, který vystudoval medicínu a byl v Praze známým chirurgem. Čekali jsme, ale nepřicházel ani on, ani omluva typu: mám zpoždění, jsem na cestě, anebo promiňte, něco mi do toho vlezlo. Mezi spolužáky se pozvolna rozjížděla zábava, ale i rozpaky z jeho nepřítomnosti, když konečně u dveří zazněl zvonek.

DORAZÍ MILAN?

Všichni si oddychli a hostitel běžel otevřít.

„No, konečně," poznamenal kdosi. „Oni mu ti jeho pacoši nedají pokoj ani o víkendu!"

Za dveřmi opravdu stál náš spolužák, ale podivně zamračený, zašpiněný a uválený. Dožadoval se naléhavě návštěvy koupelny a my jsme si přirozeně pomysleli, že se mu cestou patrně stala nějaká nehoda, asi někde uklouzl, upadl a zamazal se. Za chvíli bude mezi námi a možná se z toho vyklube nějaká veselá historka: pan primář sebou někde seknul!

Zatím jsme si nalili sklenky na přípitek. Čekalo se jen na něj. Někteří hladovější abiturienti se tu a tam zakousli do chlebíčků nebo spolkli jednohubku.

PROČ NEJDE?

Jenže spolužák z koupelny nevycházel. Nebylo slyšet ani tekoucí vodu, vládlo tam úplné ticho, a tak se tam hostitel vydal, zda snad kamarád nepotřebuje pomoc. Už nejsme nejmladší, co když se mu udělalo špatně?

„Milane?!" zaklepal na dveře koupelny. „Nepotřebuješ něco?"

Nikdo neodpovídal, takže otevřel dveře. Chvíli tiše koukal a pak vstoupil dovnitř. Vyšel, tvářil se velmi nejistě a byl bledý jako stěna.

„Lidi, on tam není!" Šli jsme se všichni podívat. Koupelna byla prázdná. Kudy zmizel? Dveřmi určitě nevyšel a okno do světlíku bylo nejen zavřené, ale i opatřené dost bytelnou mříží. Měli jsme takový velice tísnivý pocit a v hlavách se nám rojily otazníky.

ON ZEMŘEL?!

Brzy jsme se dozvěděli, že v okamžiku, kdy jsme ho viděli konečně dorazit na večírek, zahynul náš spolužák při automobilovém neštěstí, když spěchal za námi. Dodnes, i po letech, nad tou poslední návštěvou všichni kroutíme hlavou. Dokázal by ji někdo normálním způsobem vysvětlit???

Vyprávění Olgy V. zpracoval J. Pinkava

Chvilka pro tebe č.11/2008