Osudová tramvaj

Z práce jsem domů jezdila tramvají, a to tak, abych stihla spoj číslo 12, který pravidelně odjížděl v 17.10 hodin. Po cestě jsem se nikde nezdržovala a každý den pospíchala, abych tramvaj nezmeškala. Se mnou ze zaměstnání jezdil po dlouhé roky i kolega z vedlejší kanceláře. Každý den ve stejnou hodinu.

Jednou na podzim jsem jako obvykle spěchala ze zaměstnání.

 Pojednou mě neznámý hlas přinu­til zastavit se. Stála jsem před kinem. Můj zrak pojednou spočinul na slovech, která velkými písmeny označovala název filmu. Náhle mi zase ten záhadný hlas našeptává: „Jdi do kina, podívej se sama na ten film, ať můžeš posoudit, zda je pravda, co jsi o něm slyšela vyprávět!" Po chvilce přemýšlení, co asi řeknou doma, když se nevrátím včas, mě něco donutilo rozhodnout se pro kino. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vstoupit do dveří pokladny, procházel zrovna kolem kolega z práce. Zadíval se na mne zkoumavým pohledem a pak řekl: „Vy dnes nejedete?" Po krátkém zaváhání dostal moji odpověď: „Asi si zajdu do kina. Dávají film, který jsem chtěla už dávno vidět. Pojedu později." Známý se rozloučil a odešel k zastávce tramvaje.

Po mém příjezdu večer domů panovala už úplná tma. Ve dveřích mě potkal zděšený manžel: „Kde proboha vězíš, my už měli strach, že se ti taky něco stalo." Po nechápavém pohledu následovala otázka: „Jak taky?" Teprve od něho se dozvídám o svém štěstí, že jsem nejela svou pravidelnou linkou. Ve zprávách totiž hlásili, že tramvaj číslo 12 vykolejila a jsou tam mrtví a těžce ranění. Mělo se to stát někdy kolem sedmnácté hodiny.

Neschopna slov a s hučením v hlavě se mi tehdy znovu vybavil ten hlas: „Nejezdi dnes tou tramvají!" Až v zaměstnání jsem se dozvěděla, že můj známý byl mezi těmi, kdo nepřežili.

 Daniela B., Kraslicko

 Spirit 2004, dopis čtenáře

Máte-li podobné zážitky nebo jste o nich slyšeli, napište nám o tom. Anonymitu zaručujeme.

Zpět