Tři kluci málem nepřežili svoji zvědavost - nebýt neznámého muže v košili a zástěře.

Nedávno jsem viděl v novinách snímek kamenné rozhledny na Krásenském vrchu v západních Čechách. Z tohoto libého koutu naší země totiž pocházím a fotografie mi připomněla prazvláštní klukovský zážitek z konce léta 1953.

Bylo mi tehdy jedenáct a vydal jsem se s dvěma kamarády, devítiletým Jirkou a osmiletým Tondou, na oříšky. Byli jsme malí, mrštní jako opice, a navíc jsme si byli jistí, že nás maminky pochválí, vždyť bez oříšků je na Vánoce vánoční pečivo nemyslitelné.

Jako nejvhodnější místo jsme zvolili právě Krásenský vrch nad naší vesnicí, který byl divoce rostoucími ořešáky obsypán, hotová ořechová džungle. Na vrcholku kopce stála tehdy relativně nová, avšak pochmurně působící věžovitá kamenná rozhledna a u ní turistická chata, která byla už několikátý rok mimo provoz. Podotýkám, že jsme byli v pohraničí, odkud bylo teprve před sedmi lety vysídleno německé obyvatelstvo. Na té rozhledně nebylo celkem co ukrást, ale chata, před válkou patřící německému turistickému spolku, byla kompletně vyplundrovaná a bez oken, co se dalo, to lidi ukradli, nejen nábytek, ale i většinu tašek na střeše, prostě vandalismus.

Oříšků bylo na stromech opravdu habaděj a brzy jsme měli všichni plné tašky. Měli jsme ještě spoustu času, a tak jsme vystoupali i na rozhlednu. Bylo velice jasné počasí a ukazovali jsme si v dálce Mariánky, Sokolov a Krušné hory a kamarád Jirka, který se vytasil se starým kompasem, odvážně tvrdil, že jihojihovýchodním směrem vidí i Plzeň. Ani tahle zábava nám nevydržela dlouho, a tak jsme jukli i do bývalé chaty, kterou počasí a nenechavci rychle měnili v ruinu.

Měli jsme pocit dobrodružství, když jsme tiše našlapovali sálem, do jehož stěn se již zakousla plíseň, ze zdí trčely dráty a z omítky opadával obraz lesa s troubícím jelenem. Prošli jsme tiše převrženým výčepem a ocitli se ve dveřích do zpustlé kuchyně. Díky zjitřené fantazii jsem měl dojem, že ještě cítím vůni stovek uvařených gulášů a eintopfů, když mé zarazil Jiříkův výkřik: ukazoval někam do temného kouta. Ke svému zděšení jsem tam i já uviděl muže v zástěře, který na nás divně, nepřívětivě hleděl.

„Co vy tu děláte?" řekl s prazvláštním přízvukem ten chlápek. „Vy běžte pryč, tady nic pro vás! Rychle! Hus, hus! Tak bude to, donrvetr?!"

Nečekali jsme tu nikoho, a když muž vykročil naším směrem, vzali jsme raději rychle nohy na ramena - no, holt malí kluci.

Až tak dobrých sto kroků od ruiny jsme se dokázali otočit a zjistili jsme, že za námi vůbec nikdo neběží. Stalo se ale něco zcela jiného. Ozval se zlověstný praskot a příšerná rána, kterou jsem cítil snad až někde v břiše, jak jsem se lekl. V chatě se propadl strop a sletěl na podlahu, načež z prázdných oken vyrazila oblaka prachu. Poté se rozhostilo mrtvolné, hrozivé ticho.

Byli jsme celí ztuhlí, ale sebrali jsme odvahu, a když jsme se přiblížili k chatě, vyjukaně jsme nahlédli dovnitř a poslouchali. Pod troskami se nic nehýbalo, nebylo ani nic slyšet. Na nic jsme nečekali a pelášili do naší vesnice, kde jsme se ihned vydali na služebnu tehdejší Bezpečnosti. Oznámili jsme s očima navrch hlavy, že na Krásenském vršku v chatě spadl strop a kohosi zasypal. No, ale my namouduši za nic nemůžeme, my jsme si tam nahoře byli jen natrhat oříšky!

Místní policajt nám věřil, okamžitě zalarmoval místní dobrovolné hasiče a zavolal sanitku ze Sokolova.

„Ta zatracená bouda se už měla dávno strhnout," poznamenal zamyšleně.

Na vrcholku pod rozhlednou se pak odehrály menší manévry. Hasiči se sešli za půl hodiny (většinou seděli v hospodě u piva) a přeházeli trosky stropu a krovů z kouta do kouta, ale sanitka odjela prázdná - nikoho pod sutinami nenašli. Báli jsme se, co z toho bude, ale praporčík moudře poznamenal, že je dobře, když byly zbytky chaty prohledané, aspoň se ví, že pod nimi nikdo nezůstal, a hoši od stříkačky si místo sezení u půllitrů protáhli kostry.

„Ale my tam vážně viděli toho pána," trval jsem na svém. „V zástěře a košili. A divně mluvil - vy běžte, tady nic pro vás, pryč, donrvetr!"

Nikdo nás nebral vážně. Až můj tatínek si vzpomněl, že v chatě po válce jako poslední z přesídlenců tvrdošíjně zůstával její správce. Ignoroval předvolání do odsunu, a když si pro něj nakonec do chaty přišli, našli ho oběšeného.

Ale nepamatoval si ani jméno, nemluvě už o tom, že by snad věděl o nějaké jeho fotce. Čili jsme v tu chvíli toho chudáka z kuchyně ani neměli s čím konfrontovat. Teprve po několika letech, když se rekonstruoval barák Národního výboru, se tu našla bedna bývalého německého turistického spolku - a já poznal muže na fotografii. Varoval nás snad před zřícením chaty jeho duch?

Vzpomínku Josefa S. z Krásného Pole zpracoval J. Pinkava, Chvilka pro tebe č. 33/2011

Máte-li bližší informace k tomuto nebo i jiným případům nebo jste sami byli svědky podobného jevu, napište nám o tom. Anonymitu zaručujeme.

Zpět