|
Byly čtyři roky po válce a my se dozvěděli, že náš závod získal jako podnikovou chatu roubené stavení v Krkonoších kousek od Harrachova. Nebyl to sice žádný luxus, nacházel se tam jen suchý záchod a improvizovaná koupelna, ale stavba to byla rozlehlá a ubytovat se tam mohl klidně celý regiment. CHALOUPKA SNŮ
Náš mladý kolektiv si tam udělal pár brigád pod vlajícím rudým praporem, vytahali jsme tam slamníky a postele, aby bylo kde spát, a začali tam jezdit.
Osazenstvo naší dílny v počtu osmi přijelo jako první. Dali jsme dohromady potraviny, uvařili večeři, popili a šli spát. Já byla v rohovém pokoji se stejně starými kolegyněmi Jarmilou a Jiřinou a všechny jsme se těšily na zítřejší lyžovačku.
Byla hluboká noc, když jsem otevřela oči a zjistila, že se něco děje. Naložená kamna sálala tak, že litinová dvířka svítila jasnou žlutí, mezi trámy ve stěnách místnosti pronikaly jasně červené paprsky. Stěny se začaly navzájem přibližovat jako v hororu Jáma a kyvadlo. Spolubydlící byly pryč, místo na posteli jsem seděla na zemi a třásla se hrůzou. Nejhorší však bylo, že se mi kolem krku zadrhávala smyčka provazu a já cítila, že mi ubývá kyslík, hlava rudne a jakoby se nafukuje prasknutí.
HOROROVÁ NOC
Zařvala jsem o pomoc - a jak už asi tušíte, probudila jsem se v posteli a spolunocležnice mi svítily do očí baterkou:
„Co se děje?"
U snídaně se mi všichni smáli. Prohlásila jsem, že se stěhuji jinam, a kolegyně nakonec řekly, že jdou se mnou. Vyměnili jsme si pokoj s kolegy a během výletu na lyžích k Rokytnici jsem na vše zapomněla.
PŘÍZRAK PODRUHÉ
Další noc nás probudil šílený řev. Kolega Miloš, který obsadil mou postel, vyl hrůzou. Kdosi ho v noci škrtil. Prý příště spí v kuchyni. Byli jsme z toho trochu v rozpacích, protože Miloš rozhodně nebyl žádný srabík, ale podporučík v záloze, který po válce na Slovensku honil banderovce.
Na duchy nikdo z nás nevěřil, ale propátrat stavení to chtělo. Ukázalo se, že ačkoli v horské boudě proběhl základní úklid, nikoho nenapadlo prohledat podkroví. Na dveřích na půdu ještě visel zámek s nápisem „Rheinische Metallwerke", který jsme museli urazit!
HRŮZNĚ ODHALENÍ
„No, to je dobré," řekl kdosi.
„Tam může být schovaný celý arzenál a nikoho nenapadlo to tam prohlédnout!"
V podkroví vládlo příšeří, rozháněné jen okénky ve štítě. Stály tu skříně, ošatka se scvrklými brambory, na trámech sušená kukuřice. Jeden roh půdy byl zakrytý plachtou. Odhrnuli jsme ji... Na tramě tam visela mumie! Zařvali jsme leknutím, kolegyně Jiřina omdlela. Oběšenec visel přesně v místě, kde o poschodí níž spočívala „moje" postel.
Otrlejší kolegové jezdili na chatu dál. Mrtvého prý pohřbili v Harrachově a od té doby se tam prý už nikomu „škrtící" sen nezdál.
|
