|
Poslední srpnovou sobotu roku 1990 jsme jeli s manželkou autem do Tanvaldu, blízko něhož máme chalupu. Cestou jsme se zastavili u příbuzných v Semilech, kde na nás měla čekat naše dcera. Pospíchali jsme, a protože dcera ve stanovenou dobu nepřišla, nechali jsme ji vzkaz, aby za námi přijela poledním vlakem a odjeli jsme sami.
Při výjezdu ze Semil se mi stala podivná věc: podvědomě se mi vybavil úsek železniční trati před zastávkou Spálov s mostem přes Jizeru. Zároveň jsem slyšel hlas svého zemřelého otce, jak říká:
„Nenechávej tu holku jet vlakem, mohlo by se jí něco stát!"
Otec byl železničář a na té trati jezdil dlouhá léta jako strojvedoucí. Můj pocit trval jen okamžik, ale byl tak silný, že jsem hned otočil vůz. Vrátili jsme se k příbuzným, kam mezitím dorazila naše dcera, a všichni tři jsme odjeli na chalupu.
Z večerních televizních zpráv jsme se pak dozvěděli, že vlak, kterým měla jet naše dcera, se u zastávky Spálov srazil s nákladním vlakem. Při nehodě zahynulo patnáct lidí.
Otec zřejmě ani po smrti neopustil svou trať. Škoda jen, že nemohl varovat své bývalé kolegy železničáře, kteří jediní mohli katastrofě zabránit.
Ing. Jan Lejsek, Hradec Králové
|
