|
|
|
Současné
záhady
|
Naše
babička je strašidlo |
Časopis Blesk magazín uvedl článek
"Naše babička je strašidlo", vypovídající o záhadných úkazech u
rodiny L. v obci Světlá. |
|
|
|
Sto dvacet let stará chalupa manželů Lejčkových ve vesničce Světlá u Semil ve dne vůbec nevypadá na místo, kde v noci straší. Nenápadná chalupa má ale prý magickou moc. Možná to souvisí s tím, že v tomto kraji se v minulosti často konaly spiritistické seance.
"Jak tak vařím, oči mi přejedou přes okénko do chodby - a v ten mžik někdy mívám pocit, jako by tam na mne koukala nějaká tvář. Když se k oknu zrakem vrátím, už tam nic není," říká Hana Lejčková
(39). Její matka to potvrzuje: "I mně už se to párkrát stalo. Prostě nás tu je o jednoho víc."
Určitě jste to už zažili - praskání, divné zvuky, šourání. Někdo vám přemístil pouzdro s brýlemi, v noci máte pocit, že vám někdo funí do obličeje, jenže jste doma sám. Potíte se hrůzou, nebo to prostě ignorujete, protože si to prostě nechcete přiznat. Možná i s vámi žije tajuplné strašidlo.
Byly hned dvě
Naše strašidla se projevují fyzicky (hýbou předměty), vizuálně (občas je vidíme), i zvukově.
"Původně byly dvě; babička byla nejmladší dcerou muže, který chalupu postavil. Jednoho dne se oblékla do černých šatů a oběsila se na klice u zadních dveří. Její dcera umřela poměrně mladá, předávkovala se prášky. Stará paní nestrašila, spíš pomáhala. Rozsvítila paní Lejčkové světlo, když na to zapomněla a měla zrovna plné ruce. Míchala barvou v kádi, když si manžel odskočil od práce (a to bylo, prosím, za bílého dne a je na to několik svědků). Vystrašila jen nově příchozí. Neznala je, a tak si je chtěla dobře prohlédnout. Její dcera, ta už opravdu děsila. Zjevovala se dětem u postýlek, takže křičely strachy. Měla dlouhé, černé vlasy, které jí padaly do obličeje, sklopenou hlavu a na sobě bílé cáry. Když jsme se pak pustili do přestavby půdy, našli jsme za trámy schovanou tašku plnou prášků a bylo jasno. Rozhodli jsme se přízraku zbavit. Vykuřovali jsme to tady, zaříkávali, a podařilo se."
Nežije, ale přišel si popovídat
"Nejčastěji se všechny tyhle podivnosti stávají ve chvíli, kdy je těsně před bouřkou. Jednou strašně cedilo, vál studený vítr a my jsme s manželem venku něco opravovali. Přišel k nám těžkým krokem stařec v klobouku, přes jehož krempu crčela voda, se sukovicí v ruce. Zastavil se asi pět metrů od nás, pohovořil s námi takovou tou klidnou řečí, jakou se tu mluví. Vyprávěl nám, jak mu to tu dřív všechno patřilo, asi čtvrt hodiny. Říkal, že už je mu dvaadevadesát, pak se rozloučil a odešel. Shodou okolností se manžel bavil o pár týdnů později se sousedy a starostou a zmínil se jim o tom setkání. Oni se na něj dívali dost divně, na popisu se shodli a pak řekli: To je nesmysl, ten už je patnáct let po smrti!"
Máme ji za svou
Už jsme na odchodu, ale přesto nás ještě zajímá, jaké je tohle soužití s mátohami. "Nevadí mi, že tu se mnou je ,strašidlo'," odpovídá s úsměvem Hana Lejčková (39).
"Alespoň se tu sama nebojím. Z míry mě vyvede, jen když projevy babičky přesáhnou určitý zažitý rámec. Vzali jsme ji prostě za svou."
Jestli chcete, věřit můžete
Na celou záležitost jsme se nakonec ještě zeptali strany takříkajíc racionální, psycholožky PhDr. Heleny Novákové:
"Tenhle příběh patří do okruhu parapsychologických fenoménů a záleží jen na nás, zda mu chceme věřit. Přízraky fungují například na základě ,projekce', kdy si člověk spojuje v nezřetelném obrázku smysluplné body, v krajním případě by mohlo jít o halucinaci. Takových případů je popsáno hodně, ovšem ne vědecky dokázaných."
|
|
|
|
|
Podle : |
Blesk
Magazín |
|
|
|
(c)
Klub psychotroniky a UFO Semily, 2004
|
|
