|
Dyš sem v Jilemnici sloužil, dyš sem šel pro housky k snídani, šel sem se podvat na voběšenýho a dyš sem tam přišel, nic sem neviděl. Dyš sem měl housky koupený, tak sem se tam zas vrátil. Šlo tam mnoho lidí. Já sem si stoup ke dveřům a von visel na tom šráku, co sou chomouty, arouna za mnou. Proto Sem ho dřiu neviděl. Dyš sem se vobrátil, tu jak sem stál u něj, já se z leknutí vyplil.
A tu asi za dva měsíce, dyš sem šel vod mistra domů, měsíc svítil jako ve dne — tak sem ho potkal - toho voběšenýho. Šel vod Hrabačova k Jilemnici. Jak tam na tom šráku visel, košili rozterhanou, tak se po cestě velle mně pluncal. Byl to Zuzánek ňákej, co nosil pytle. A dyš sem přišel k mistroj, tak mu to poudám; a víckrát
mně z domů v noci nenechali. Noc prej má svý právo.
Při hlídání. Tak sem šel jennou bandory hlídat. Leh' sem si do brázdy, mezi zelí a čekám, až přijde škůňnik. Kdyš sem hodně dlouho už ležel a při tom sem si dobře kouřil, abych neusnul, tu slyšim, jakoby vod mostku, šly ňáký rány, jako zednickým kladivem dyby tlouk. Štvert hodiny to mohlo bejt, rana za ranou. V tom sem si spomněl: to voni mlenští spravujou Jindriškoj cestu, celedinoj, aby tam třeba nespat. Ale dyš takový to tlučení trvalo dlouho, spomněl sem si, že před lety tam jeden spad se skály a zabil se. I přišlo mně na mysl, že ty Holandráci, co u Švérů ve fabrice dělávali — že někdy podivnou vobludu viděli. Tejťko sem ale v duchu zaklel: aby do toho ne jeden, ale 1000 hromů. V tom, jak mně to šeptáni vyšlo z huby, zarazilo. Tak sem si myslil: poručím to tady Pánubohu a du domu.
Šel sem tady tím širokým průhonem nahoru. Co se tu přijde na ten palouk, tam bejvá dycky mokro; dyš tady prídu aš k houští, slyšim: vjí — vjí. Tejť tu v ty mokřině vidim vůz, koně a bílí pytle na voze.
»No«, myslil sem si, »jede to Jindráčků Tryznoj s moukou« -
von tam byl v ty Kamennici dřiu a byl sem jako vod naši zahrátky ke stodole, vidim to a dyš přídu blíš, neviděl sem nic. No, tejť vytáhnu kus valcajznu, co sem měl pod zástěrou skovanej a kleju vám tady až ke domu — nic se tomu, Tónine, neusmívej, — hrůzy žánný na mě nepřišly, aš dyš sem doma překračoval prach, šláhnu na hlavu, vlasy sem měl jako na
vochli řebiky — tak mně stály. Rozsvítil sem a bylo jakorát dvanáct hodin.
Strašidlo
Tamhle ve Lhotě se to stalo. U Hořenckejch měli takovou břízu jako sud a u ní byla stunnice a polle ty břízy jezdil dycky dvanáctou hodinu večír na žebrinovým voze chlap bez koňů nahoru a dolu. Tak na něj číhali mnohokrát. Ňákej Bulušek si set u ty břízy a čkal, až vůz velle pojede. Ten to ale zpozoroval, že tam za břízou někdo číhá, zavadil podvozkem vo břízu, že se hned zvrátila. Bulušek ale eště měl dost ducha a řek': »Dyš's porazil, nech ležet!« Ráno, dyš tam lidi přišli, bříza ležala.
|
