Taneček

Jihovýchodně od Lužan se zvedá vrch, kterému se říká Taneček. Podle pověstí zde bylo pohanské modloslužebné místo, kde se konaly taneční obřady. Zřejmě ve snaze odvrátit křesťanské věřící od uctívání pohanských míst, vznikla pověst o propadlé hospodě, kde tančila Káča s čertem. Ta se také stala předlohou pro stejnojmennou operu Antonína Dvořáka, který často pobýval v lužanském zámku u architekta Hlávky.

Místo skutečně svádí k tanci – vrcholek je kruhová plocha o průměru asi 10 metrů, ohraničená vzrostlými stromy. (foto 1.) Pod vrcholkem prý opravdu kdysi hospoda stála. Dnes už nejsou vidět ani základy.Uprostřed plácku dnes stojí opět “pohanská modla”. (foto 4.)

Kopec Zelená hora s vrcholem Taneček má ze tří stran úhel sklonu asi 20 stupňů, a ze čtvrté strany směrem k Přešticím je podlouhlý. Z dálky vypadá opravdu zajímavě. (foto 2)

Jaké taneční obřady zde mohly být prováděny ? Na kopci jsme se snažili vcítit se do atmosféry místa a zjistit tak, jakému pohanskému bohu bylo místo zasvěceno.

Kultické tance starých Slovanů v maskách měly za účel zapuzení duchů temnoty o zimním slunovratu. Zimní hry s maskami se zachovaly až do křesťanství (český masopust).Místo se však na podobné hry nehodí. Daleko spíše je zde vhodné místo na letní oslavy – tanec kolem ohně a nevázané hry. Na letní slavnosti ukazuje i zasvěcení nejbližšího kostela v Nezdicích – sv. Prokopu – který se slaví 4. července.

Místo působí pozitivně, ale nijak silně, je to místo větrné i prosluněné. Tedy jako tanec větru i energie Slunce. Je to místo s velkým rozhledem po okolí a ovlivňované všemi živly. Přesto jsme vyloučili boha Peruna. Ten byl uctíván podobně jako řecký Neptun - bůh hromu a bouře. Přesto tam taky může uhodit svým trestajícím ohněm. Později se stal bohem války. Byl mu zasvěcen dub a čtvrtek.

Jak píše K.H.Borovský ve své protiválečné básni:

"Hřmi Perune na můj svátek místo kanonády.

Škoda prachu dost ho padne v bitvách u armády."

Také jisté nemoci se říká Tanec Svatého Víta - chorea. Proti ní a proti uštknutí hadem, kousnutí psem a epilepsii chrání sv. Vít.

Atributem sv. Víta je kohout, což mě připomnělo korouhev, která se točí ve větru. Píše se, že je to symbol ostražitosti.

Říká se, že dříve na Pražském hradě byla svatyně Svantovíta a proto bylo místo křesťanskou církví zasvěceno sv.Vítu.

Mezi další známé nejmocnější slovanské bohy patří Svarog - bůh nebeského ohně a jeho syn Svarožic (Radegast) - bůh pozemského ohně, Slunce a později války.

Slovanský panteon je podobný indickému a perskému, ze kterých původně vycházel. Dá se srovnat i s ostatními panteony - keltským, řeckým, apod. Jde stále stejně jen o personifikace, abstrakci a zobecnění přírodních sil.

Zánik pohanských náboženství a mnohobožství je jen zdání. Jejich funkci převzaly početné zástupy svatých a jejich rozmístění v kalendáři není náhodné. Nevím, co nás to napadlo - našli jsme tam kus kmenu, jež vypadal jako nohy a tělo a tak jsme z něj udělali pohanskou modlu, správný totem s podobou Svantovíta - sice neuměle udělanou tváří, ale i tak na tom místě vypadá dobře, se svýma očima směřujícíma k příchozím po cestě a s rohy, které jak jsem si vzpomněla, jež kdysi měli staří bohové, i když ne Svantovít.

Místo je to pěkné. V blízkosti jsou dva hrady, tvrziště a mohyly. Na protějším vrchu Skalka je opravdu přírodní zvětralá skalka na vrcholu, částečně odtěžená. (foto 5 a 6) Bohužel žádný menhir. Ale je to tajemné místo, a evokuje pocity hřbitova. I nerovnosti v lese vypadají jako mohyly. Jsou to první větší kopce, když se jede na Šumavu.

Věra Drobečková