Záhada bílého klobouku

Byl jsem svědkem, vím o případu 

Svého dědečka Karla jsem doslova zbožňovala. Nikdy nezkazil žádnou legraci a byl mým spojencem při všech lumpárnách, které jsme společně vymýšleli, abychom poškádlili babičku.

Dědeček byl náramný elegán, bez klobouku by snad nešel ani do sklepa, natož před dům. Mně se obzvlášť líbil bílý s modrou krempou, kvůli kterému si babička dědu dobírala, a klobouk posměšně nazývala model „lázeňský švihák".

Když děda zemřel, babička mi nabídla, ať si z jeho věcí vezmu, co chci. Hned jsem věděla, co to bude. Byla jsem v té době už vdaná a ten úžasný bílý klobouk po dědovi jsem prozatím uložila do bedny na půdě našeho domu, který jsme s mým manželem Jirkou právě rekonstruovali.

ZMIZENÍ PENĚZ

Uběhlo několik týdnů a já se vydala do banky vyzvednout větší obnos peněz. Padesát tisíc na zaplacení stavebního materiálu. Přijela jsem domů, položila si kabelku na stůl v kuchyni a šla se převléknout.

Pak jsem se vrátila do kuchyně a chtěla vyndat z kabelky obálku s penězi. Marně jsem v ní šátrala. Peníze nikde!

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Byla jsem si ale jistá, že jsem z banky s penězi odešla, vždyť jsem obálku ještě kontrolovala v autě. A z banky jsem jela rovnou domů. „Určitě mi musela vypadnout v autě!" pomyslela jsem si a běžela honem do garáže. Převrátila jsem auto naruby, ale po penězích ani stopy.

Rozhodla jsem se, že zatím svému manželovi nic nepovím. Vždyť ty zatracené peníze někde musí být! Týden jsem byla jako na trní. „Copak je s tebou?" ptal se jednou večer starostlivě můj muž. „Nic, jen jsem nějaká unavená," mlžila jsem a bylo mi mizerně. „Abych nezapomněl, Kájo, už jsi byla v bance?" zeptal se Jirka. Jenom jsem nasucho polkla a zavrtěla hlavou.

DIVOKÝ SEN

Ten den jsem si šla brzo lehnout. Kupodivu jsem hned usnula a zdály se mi bláznivé sny. V nich jsem viděla svého dědu Karla v jeho bílém klobouku. „Ty jednou ztratíš i hlavu!" smál se. Pak si z hlavy sundal klobouk a začal z něj vysypávat tisícikoruny. S hrůzou jsem se probudila. „Zítra musím říct Jirkovi pravdu."

Vzbudila jsem se časně ráno a chtěla jít do pekárny pro manželovy oblíbené koláče. Vyšla jsem celá zamyšlená na verandu a... Zrak mi padl na botník - ležel na něm dědův bílý klobouk. Nechápala jsem, kde se tam vzal. Popadla jsem ho do ruky. Pod ním ležela obálka. Přesně ta obálka, kvůli které jsem prohledala každou píď našeho domu. Nechyběla v ní ani koruna.

U snídaně jsem Jirkovi ledabyle oznámila, že jsem se stavila v bance. „To je fajn," pochválil mě. Nezdálo se, že by v tom měl prsty. Nevydržela jsem to a zeptala se ho, jestli náhodou nevzal z krabice na půdě klobouk po dědovi. „Já ani nevím, že něco takového máš," bránil se. Věřila jsem mu. Jirku moc dobře znám a vím, že by mi nelhal. Ostatně peníze se našly a to bylo hlavní.

NÁMĚSÍČNÁ? NE!

Jak se teda dostal klobouk z půdy na verandu, to nikdy nepochopím. Dokonce mě napadlo, jestli jsem nebyla náměsíčná. Třeba jsem šla na půdu pro klobouk a potom jím přiklopila peníze, které jsem v pohnutí mysli kamsi založila, a ve spánku si vzpomněla, kde jsou. Jenže pak jsem tuto možnost zavrhla. Nikdy jsem na podobné stavy netrpěla a pochybuju, že by u mě náměsíčnost z ničeho nic propukla. Nabízelo by se sice ještě jedno vysvětlení, ale to nemá s reálným světem nic společného. Přesto si dovolím vzkázat: Dědečku, děkuju!