Energie z vesmíru

Byl jsem svědkem, vím o případu 

Právě jsem dokončila vysokou školu a chystala se do prvního zaměstnání, když mi při vstupní prohlídce objevila doktorka na zádech nenápadnou pihu. Sice mě nebolela ani nesvědila, ale...

„Musíte si ji nechat chirurgicky odstranit. A počítejte se vším, bojím se, aby to nebyl melanom!" varovala mě lékařka.

Její obavy se bohužel naplnily. Bylo to zlé, měla jsem metastázy v játrech a musela jsem prodělat chemoterapii. Jenže ani pak to nevypadalo dobře.

Byla jsem na dně, verdikt lékařů byl neúprosný - zbývá mi asi půl roku života...

Nechtěla jsem tomu uvěřit a obviňovala celý svět. Abych se úplně nezbláznila, začala jsem chodit na dlouhé procházky do přírody. Sama, jen se svými nejniternějšími myšlenkami. Jednou mě nohy zavedly na úzkou polní pěšinu za nedalekou vsí. Kolem mě pole zlátnoucího obilí, nade mnou nádherně modrá obloha... Zastavila jsem se a rozhlížela se kolem sebe.

Najednou jsem si všimla zvláštních kruhů v obilí, které vytvářely podivný obrazec. Jako by si někdo hrál na mimozemšťany. Šla jsem se na ten „výtvor" podívat zblízka. Najednou jsem se cítila tak unavená, že jsem si musela sednout na zem. A potom i lehnout! Byla jsem vyčerpaná, ale ne ospalá. Spíš bdělá a zároveň jako mimo svoje tělo. Pozorovala jsem mraky na obloze, slyšela zpěv ptáků a šumění větru v obilí. Byla jsem to já, ale nějak divně rozmělněná do okolí, jako bych splynula s přírodou. Nevím, jak to lépe popsat. Tak takové to asi bude po smrti, pomyslela jsem si a zoufalství i strach mě pomalu přecházely.

Ani si neuvědomuju, jak jsem se dostala domů. Ráno mi ale bylo o hodně lépe! Hned jsem se těšila, až zase vyrazím ke kruhům a lehnu si na zohýbaná stébla. Chodila jsem tam několik týdnů. Na smrt jsem nemyslela, dokonce jsem všechny kolem sebe utěšovala. Cítila jsem se dobře, snad lépe než dřív.

Pravidelné lékařské kontroly jsem se tentokrát vůbec nebála. Byla jsem si jistá, že se můj zdravotní stav zlepšil. Výrok užaslého lékaře mi ale vyrazil dech: „Sám nevím, jak je to možné, ale vy jste zdravá! Úplně... Další léčba je zbytečná."

Zaplavila mě ohromná radost. Je možné, že mě potkal takový zázrak? Domů jsem šla naprosto omámená a teprve cestou mi všechno došlo. Musely to způsobit ty kruhy v obilí! Nic jiného to přece být nemohlo.

Hned druhý den jsem se tam vypravila — jenomže pole bylo už čerstvě posečené a po kruzích nezůstala nikde ani památka. Žádné světlejší nebo tmavší místo, prostě nic. Uplynul rok a další kontroly jen potvrdily moje zázračné uzdravení. Teď si užívám života a snažím se svoji druhou šanci nepromarnit. Letos se kruhy v poli neobjevily. Škoda, třeba by pomohly i dalším lidem!