Čertova Hora

Připomínky, názory

No a jednou nás tato hra přivedla do lesíka blízko sanatoria u Vráže u Písku. Tamní cache se jmenovala Mraveniště. Byl to jednodenní výlet do končin kolem Písku, už jsme se skoro vraceli domů, ale ještě před odjezdem že odlovíme tuto.

Les to byl starý, křivolaké stromy, mohutné kmeny, avšak ještě zimní spící příroda, vše hnědé, bez života, stromy po nedávné vichřici popadané... K místnímu sanatoriu tento les asi sloužil i jako vycházkový park, byly tu staré lavičky sbité ze dřeva, ukazatele kudy kam. Leč toto všechno bylo mechem a lišejníky pokryté, olezlé, vlhké, slizké...cesta sice turisticky značena modrou, leč samotná nebyla vidět, přes ní neodklizené popadané stromy, větve, do kterých se zaplétaly nohy. Sluníčko zapadlo, leč stále ještě bylo vidět. Cestou jsme šli kolem tzv. "Jezírek lásky"... No jestli tohle mají být jezírka lásky...barva šedá, kafebraundozelena. V nich mrtvé větve dávno spadlého stromu, sirovodíkový zápach, pokroucené lavičky kolem jezírka stály v bahně a ve vodě... Spíš bych je nazvala "Jezírka smutku" nebo "Jezírka smrti"...

No nic, šli jsme dál, ale to už se mi ten les začal nelíbit, nehovořil, nechránil. Naopak, odháněl a zároveň vcucával, ale negativně. Cesta už byla na zemi neznatelná, sem tam jsme to brali "zkratkou", přes strouhu shnilá a zchátralá lávka ze dřeva (nepoužitelná). Začli jsme vylézat na takový kopeček. Mě se začlo špatně dýchat, hučelo v hlavě, všechno ve mě volalo "pryč, uteč". Hrozný pocit. Volala jsem na přítele, ať se vrátíme, že je to tam zlé. Ale šlo se dál. Mě začala omotávat panika, kterou normálně nezažívám. Nahoře byla cedulka "Čertova hora" a turistický ukazatel. Mělo se dát jít dál po modré, ale ta modrá tam nebyla, jen zarostlý altán a les, bez cesty, konec. Jestli tam byla cesta, zarostla. Odlovili jsme cache s tím, že zkusíme jít po modré k Jezírkům, ale tu modrou jsme právě nenašli. V tom nám došla i baterka v PDA, kde máme GPS. Byli jsme i bez mapy. Nakonec jsem svou drahou polovičku svým jančícím postojem takřka donutila se vrátit stejnou cestou (už se pěkně šeřilo) a zmizet z toho proklatého kopce...Čím víc jsme se vzdalovali, tím více ustávalo hučení v hlavě, dech se zklidňoval a vnímání se uklidnilo.

Prý se za mnou objevil i srnec, který proběhl kolem. Však já ho ale ani necítila, ani neslyšela, vůbec o něm nevím.

Na to, že do lesa chodím takřka neustále, za dne, za tmy, s někým či sama...tohle jsem snad ještě nezažila. Znám i místa negativní a smutná, ale tady čišelo opravdu něco zlého, co mě ani nelákalo zkoumat, ale jen říkalo "UTEČ"...