Kdo mě varoval? 

Připomínky, názory

STRAŠNÉ VEDRO

Ten den ukazoval teploměr šestatřicet stupňů ve stínu a za volantem dodávky bylo k nesnesení. Ostré sluneční paprsky rozpálily kabinu postarší Škody 1203 tak, že jsem si připadal jako v pekle. Ale byl jsem mladý, silný a zdravý kluk, který toho dost vydrží. Přesto jsem si odpoledne, když jsem auto zamykal, pořádně oddechl. Domů jsem to měl kousek, a tak jsem se těšil, jak se osprchuju a dám pozdní oběd. No, a pak nebudu muset na autobus a na druhou šichtu.

Dovlekl jsem se domů a v hlavě mi hučelo hlukem a únavou. Otevřel jsem dveře a viděl svou ženu Mirku, jak stojí na schodech vedoucích do podkroví. „Tobě není dobře, viď, Pavle," řekla mi manželka. Ještě po letech si vybavuju, že jsem ji viděl rozmazaně — vedro mi ten den dalo fakt zabrat! Nevím, jak jsem vypadal já, ale Mirka mi přišla hrozně bledá a nějak přísně chladná. „Lehni si, už nikam nepůjdeš!" nařizovala mi.

„Víš přece, že musím na to nádraží, když tam nepřijdu, tak mě vyhodí. A to by byla škoda, protože docela dobře platí," namítal jsem.

„Ty vůbec netušíš, co by se stalo horšího. Zůstaneš doma, Pavle, a už ani slovo!" ukončila Mirka krátkou rozmluvu.

ZDĚŠENÁ TCHYNĚ

Nevím, co přesně se dělo dál. Až pozdě večer s mě v kuchyni na gauči probudila manželka. „Pavlíku, neměls teď být na nádraží? Nebo tys tu brigádu skončil?" ptala se mě. Nechápavě jsem na ni vytřeštil oči: „Co to říkáš, vždyť jsi mi sama odpoledne nařídila, ať raději nikam nechodím, že mě už dneska vůbec nikam nepustíš."

Teď zas měla údiv ve tváři Mirka: „Je určitě dobře, že sis odpočinul, ale nevymýšlej si hlouposti. Já přece po poledni odvedla Lucinku k babičce a odešla na odpolední službu do nemocnice. No, a vrátila jsem se až teď."

Koukal jsem na ni jak blázen a pomalu jí vyprávěl, co se v našem domě odpoledne stalo. A právě vtom přiběhla moje tchyně a už ze zahrádky na mou ženu volala: „Mirko, proboha, stalo se neštěstí! Autobus, kterým jezdí Pavel na brigádu, naboural do stojícího náklaďáku... Jsou tam těžce zranění a taky několik mrtvých!" Když vběhla až do kuchyně a viděla mě, úlevou z hrozného napětí málem omdlela. „Pavlíčku, ty jsi doma? Bože, já měla takový strach!" rozplakala se.

LETITÁ ZÁHADA

Teprve teď nám s Mirkou došlo, že se u nás odpoledne stalo něco moc zvláštního, a rozklepali jsme se po celém těle. A kdykoliv si na tenhle den vzpomenu, tak se mi ještě teď, po tolika letech, třesou ruce i kolena.

Asi se nikdy nedozvíme, kdo mě to tenkrát zachránil od neštěstí. Byla to snad Mirka, která se v domě na chvíli zjevila, přestože měla službu v nemocnici? Anebo snad kdosi jiný, který si vypůjčil její podobu?