Nebožtíci na přání

Připomínky, názory

Směr byl daný - jižní Čechy - a brzy jsme našli úhledné stavení nedaleko Písku. Nebylo proč otálet, a tak jsme se tam se ženou o víkendu vydali. Chaloupka byla za vsí pod zalesněným kopcem a ve vesnici byla i základní vybavenost, to jest hospoda a obchod. Příjemné bylo i stylové vybavení, které tu majitel hodlal zanechat, protože prý si postavil nový dům. Jedna skříň byla dokonce sto padesát let stará, v rohu místnosti stál historický kolovrat, v kuchyni na polici krásný kafemlejnek - a tím výčet pěkných detailů zdaleka nekončil. Máme kliku!

„Tohle je trefa!" tahala mě manželka za rukáv. „Nejsem zvyklá dávat na první dojem, ale mně se tu vážně líbí. Je tu pěkně, má to koupelnu, záchod, na střeše jsou skoro nové šindele, koukej!"

Málem jsme si už plácli, když mě napadlo, že bychom tu mohli i přespat. Pan majitel byl překvapen, ale nevzpíral se. Nechal nám beze všeho klíč, takže jsme vytáhli z auta spacáky, došli si do restaurace na večeři a zhruba v půl jedenácté ulehli v podkroví do dubových postelí s vysokými čely. Oproti usínání v pražském bytě u televize to byl zatracený rozdíl. Ovšem na noc asi do smrti nezapomeneme!

Vzbudilo mě, jak se mnou žena zatřásla: „Jirko, slyšíš?! Vstávej! Slyšíš to?" Rozmrzele jsem se posadil. Z přízemí bylo slyšet nějaké vrzání. Pomyslel jsem si, že to asi pracuje dřevěný strop. „Dole někdo chodí!" tvrdila moje choť. Zaposlouchal jsem se. A najednou to opravdu tak působilo. Ozbrojil jsem se baterkou a pohrabáčem, instruoval jsem ženu, ať se, zavře a připraví telefon, a vyklouzl jsem potichu ven.

Dole bylo skutečně rušno. Nemusel jsem ani rozsvítit baterku, abych viděl. V sednici přecházely do kruhu bytosti, které samy jakoby svítily, ale - a to byla vážně hrůza - některé byly bez hlavy! Ovšem ani ty, co hlavu měly, nevypadaly nijak povzbudivě. Přehlídku přerušil jekot mé ženy. Vyběhl jsem zpátky do pokoje. Žena celá ztuhlá ukazovala do kouta. Na trámu tam visel oběšenec! A cukal se tak, že jsem to neviděl ani ve filmu.

Noc jsme přečkali v autě na návsi. Druhý den jsme vrátili klíče s tím, že tuhle chalupu fakt nekoupíme. Majitel se nedivil. Přiznal, že domeček je bývalá katovna (což nám nějak zapomněl říct) a půvabný zalesněný kopeček má výmluvný název Šibeniční vrch.

Ještě že jsme si ten nocleh vyzkoušeli, jinak by nám, dobrák, stavení prodal i s viselci a bezhlavci. Žena byla na prášky, zato já jsem v práci svým vyprávěním o domečku s duchy způsobil značné oživení. Smáli se mi, samozřejmě, jen kolegyně Marta si řekla o telefon na majitele chaloupky. No, věděl jsem, že je trošku máklá, zajímá se o esoteriku a v kabelce nosí tarotové karty, připravená je komukoli vyložit. Dokonce se jednou chlubila, že její babička byla bosorka odněkud ze Slovenska, což je pro mě informace, se kterou bych se já v „cévéčku" rozhodně nepochlubil. Ale holt, kdo chce kam... Za týden už ta potrhlá žena sháněla hypotéku.

„Marto?!" ujišťoval jsem se. „Poslouchala jsi mě pozorně? V tý chalupě normálně straší! Duchové popravených se tam předvádějí jak na módním mole! Žena z nich málem dostala psotník! To ti nevadí?"

„Ne, to se mi právě líbí! Vždyť já už tam byla a přespala, i s dcerama!"

„Cože?" vyděsil jsem se. "A-a... Bez újmy na zdraví?"

„Jo. A dcery taky! Ale jinak spíme jako dudci, nás nerušej," tvrdila kolegyně. „Starosta nám ukázal i smolný knihy, takže je studujeme, abychom věděly, kterej oběšenec je kterej. A za chalupou rostou bylinky, to je něco pro mě!"

Aha, takže si z těch mrtvol nakonec udělá hitparádu. To má tedy někdo vkus! Řekl jsem Martě rovnou, že si myslím, že je blázen. Na druhou stranu mi na ledviny dost pomohl její třezalkový čaj a mé ženě kontryhel, kteroužto žoužel natrhala kolegyně zrovna pod tím Šibeničním vrchem za svitu měsíce - což prý je důležité pro kvalitu.

S manželkou jsme si nakonec koupili hausbót na Orlíku a já jsem si udělal zkoušky řidiče malého plavidla. To zase pro změnu nechápe kolegyně Marta. Každý asi máme své.

 dopis Jiřího K. z Prahy zpracoval J. Pinkava. Chvilka pro tebe č. 29/2011