Čtyřicet dukátů
Připomínky, názory
Mojí kamarádce Lucii bylo pár let přes třicet a na začátku léta otevírala ve svém rodném městě čajovnu. Bylo jí jasné, že byť do adaptace investovala všechny síly a peníze z dědictví po babičce, může se stát, že neuspěje. Historické jádro městečka sice v létě přilákalo i nějaké turisty, ale čajovna se přece musela uživit celý rok...
Získala do pronájmu suterénní prostory ve starém domě na náměstí, který vlastnil její vzdálený příbuzný, amatérský historik místního kraje. Z nápadu byl nadšený, protože se bál, aby mu nějaký nájemce neudělal v domě hernu nebo nálevnu nevalné kvality.
Nadšení naopak nebyli její rodiče, Lucce celý podnik rozmlouvali. Kdyby si raději koupila byt, nejlíp v Praze. Dá se pronajmout a penízky má člověk prakticky jisté!Cožpak o to, prostory sklepa byly krásné a působivé. Ale rekonstrukce byla náročná, už jen proto, že do ní mluvili památkáři. Navíc tu bylo vlhko, ne každý materiál se sem hodil — a ani služba architekta a projektanta nebyla laciná. Zkrátka - kamarádka byla unavená a nervózní dávno předtím, než vůbec přišel první zákazník. Poběží to? Bude se dařit?
Jako první začaly chodit důchodkyně, dávaly si voňavé exotické čaje a probíraly výši důchodů, pravidelně začala docházet osmičlenná intelektuální skupinka hráčů bridže, přibyli i vyznavači deskových her a brzy chodilo dost lidí na to, aby bylo docela živo. Přes poledne se do čajovny nasáčkovali studenti, takže k servírování čajů přidala Lucie i prodej několika druhů toustů. Kšefty se v čajovně začaly chválabohu rozjíždět! To potom úspěšný živnostník překousne lecjakou únavu!
Lucka si navíc doplnila čajové vzdělání a začala míchat vlastní směsi, jež inzerovala v městských novinách a na internetu - a zájem předčil očekávání. Mnozí vzali na průdušky či trávení raději zavděk jejím čajem než prášky.
Když ji vpodvečer oslovil ten divný muž, skoro se lekla. Vůbec si nevšimla, že by někdo přišel. Dokonce ani zvoneček nade dveřmi nezacinkal.
Příchozí měl podivné oblečení, plátěnou košili a sametový kabátec neurčité barvy, dlouhé stříbrné vlasy stažené stuhou. Zeptal se, zda tu nemají šachy.
„Nemáme, ale je to dobrý nápad, zítra tu budou," slíbila Lucie a divila se, že jí to samotnou nenapadlo. Vždyť v dědictví po babičce jedny staré šachy jsou. Lucie ani netušila, že se zase v městečku točí nějaký historický film. Nebo pohádka? Ale nijak ji ten zvláštní chlapík nezaskočil. Vždyť sama už jako dítě byla s maminkou vybraná do komparsu k reklamě na francouzské sýry, která se ve městě pod gotickým hradem natáčela.
„Šachy, milá děvenko," vztyčil neznámý pán ukazováček, "jsou totiž královská hra! Zato karty - to je zhouba. Pro karbaníky si přijde čert a nedojdou pokoje, dejte na mě!"
Chlapík pak zmizel stejně tiše, jako se objevil. Lucie byla na podivíny zvyklá a druhý den skutečně babiččiny šachy donesla. Před půl desátou večer byl tu, pozdravil stejně jako včera, vzal si šachy a položil šachovnici na stůl. Pomalu si stavěl figury, trvalo mu snad čtvrt hodiny, než měl šachy připravené - vypadalo to, že čeká na nějakého neznámého protihráče.
Nikdo ale nepřicházel. Muž si objednal bílé víno a vysázel vedle šachovnice čtyřicet žlutých mincí. Lucie je na dálku otipovala jako eura.
Asi po dvaceti minutách zmizel muž od leštěného stolku stejně nenápadně, jako přišel, víno nechal netknuté. Lucie uklidila šachy a podívala se na peníze na stole žádná eura, kdepak. Mince byly zlaté, ražba s ženským profilem zjevně velmi stará!
Ještě ten večer šla svému vzdálenému strýci zaplatit nájem. Byla příhodou dost rozrušená a příbuznému několik mincí ukázala. Ten ji rozhodně neuklidnil, naopak začal rychle chodit sem a tam po bytě. „Duch," pravil rozrušeně. „To byl určité duch! Stoprocentně!" Lucce-skeptičce duchařina ani esoterika nikdy nic neříkaly.
„Jakej duch? Čí?" podivila se. „Neměli bychom podle zákona spíš ty mince odevzdat?"
„Praprastrýc Johan, černá ovce rodiny," pravil dutě strýček. „Hráč a karbaník. Tohle," ukázal na zlaťáky, „to jsou tereziánské dukáty. Je jich čtyřicet, viď, že ano?"
Strýc otevřel černou vyřezávanou skříň, chvíli se v ní hrabal a vytáhl starou rodinnou kroniku. Otevřel ji a uprostřed zažloutlé stránky zapíchl prst do letopočtu 1778. „Johan," oznámil, "Jednoho večera v hospodě prohrál čtyřicet zlatých, které ale neměl. Otec mu je poskytl, protože by ho ti lidé nejspíš zabili, ale zároveň řekl, že se nesmí vrátit domů, dokud těch dlužných čtyřicet dukátů nesplatí."
„A on už se, chudák, domů nikdy nevrátil," hádala Lucie.
„Přišlo už jen psaní, že narukoval k vojsku. Císařovna tehdy naposledy válčila s Pruskem, možná doufal, že si v uniformě něco vydělá nebo naloupí, ale už ho skutečně nikdy neviděli. Asi padl..."
Strýc sklapl knihu a zeptal se: „Už víš, proč jsem nechtěl v domě hernu ani hospodu? Ty dukáty není komu vrátit - protože jsou vlastně naše."
Jak se mi Lucka přiznala, mince si rozdělili napůl a ona svoji polovinu dukátů až na tři kousky rozprodala. A jejich cena pro ni znamenala další lehký šok. Přinesla jí totiž velmi slušnou rezervu do dalšího čajového podnikání - k radosti rodičů koupila v Praze malý byt. Ten jí nese také malou, zato však jistou rentu, když je náhodou slabší měsíc a lidé na její extravagantní čajové lektvary chodí méně než jindy.
