Přízrak v Ředicích 

Muzika v Ředicích se ani trochu nevydařila. Lidí přišlo poskrovnu, sólo si nedal zahrát žádný a výdělek nestál za řeč. Nedrahovští muzikanti záhy balili instrumenty, a tak byl i hospodský rozmrzelý a neochotné vtiskl každému do dlaně pár krejcarů. 

Když potom muzikanti vyšli před hospodu, byli ještě mrzutější než prve v sále. Mrholilo a sychravé vlhko jim zalézalo pod šaty. A ke vší smůle si doma zapomněli světlo. Klouzali blátem a klopýtali tnou a svorné při tom sakrovali na tu mizérii. Jak se blížili k lesu u Cachořic, uviděli světýlko. Kývalo na ně. Zamířili tedy k němu.

„Že by nám šel někdo naproti?“ zaradoval se starý Halas.

„A kdo by? V tomhle nečase?“ odporoval mu nevěřícné Petržilek. „Třeba žena. Přišla na to, že nemáme s sebou světlo...“

„Tím se neutěšuj,“ zasmál se klarinetista Novák. „Ta spí pěkně v teple a ani o světě neví.“

Jak se tak hašteřili, došli až k lesu. Pod stromy tam stála ženština v bílém šatě. Světlo jí ozařovalo bledou tvář. Nikdo z muzikantů ji neznal a také její šaty jim připadaly starodávné. Bylo jim všechno divné, ale když se k nim žena micky přidala, nenamítali pranic. Svítila jim celou cestu přes les. To bylo onačejší mašírováni k než to klopí tání temnotou. Když byli zase z lesa venku, chtěli žene za doprovod pěkně poděkovat, ale už byla ta tam. Ani stopy po ní nezbylo.

Jistý mladý sedlák ze Ředic si rád přihnul v hospodě. Žena to neviděla ráda, a proto se dost na něj mrzela.

„Dáváš dětem špatný příklad,“ říkávala. Pokaždé ji však uchlácholil a svatosvatě sliboval, že to bylo naposledy. 

Jednou, když se zase strojil do hospody na kus řeči se sousedy, rozzlobila se a zostra mu přikázala: 

„To ti povídám, ať jsi tentokrát včas doma!“ „To víš, že přijdu brzo,“ sliboval a hleděl, aby už byl ze světnice. 

„Ať peníze všechny neutratíš,“ připomínala. „Ba, že neutratím,“ přitakával už ve dveřích. Na sliby však mezi sousedy brzy zapomněl a k návratu domů se zvedal mezi posledními. Na čerstvém vzduchu se mu ohlásilo svědomí a mrzel se, že ženu zase zklamal. „I co!“ prohodil furiantsky hlavou. "Poslouchat jako malý kluk přece nebudu!“

Ve tmě klopýtal přes kameny na cestě a na vratkých mohou pomalu stoupal do kopce. Pod kovárnou spatřil bílou postavu. Stála tam, jako by někoho čekala. Napadlo ho, že mu asi jde žena naproti. Rozzlobil se proto a zhurta se na ni obořil:

„Co tu ponocuješ? Sám dojdu. A ty hybaj domů!“ 

Jenom dořekl, postava zmizela a ze tmy dostal takový záhlavec, až poskočil a v očích se mu zajiskřilo. „Tos neměla. To si spolu vyřídíme!“ Rozkřikl se a napřáhl ruku k ráně. Vzápětí dostal další pohlavek, ještě silnější než prvý. Až pod ním zavrávoral. Hned měl hlavu pročištěnou. Na další už nečekal a nato šup byl doma. Nakoukl do světnice. Tam žena na lůžku spokojeně oddychovala z hlubokého spánku.

Zalezl pod duchnu jako myška. Do smrti se nedozvěděl, kdo ho tehdy ztrestal, a o hospodu od té doby ani pohledem nezavadil.