Pověsti o bílé paní na Červeném Hrádku 

V polovině 19. století je původně středověká tvrz přestavěna na neogotický zámek. Tou dobou patřil panu Karabinskému, o nimi se tvrdilo, že po smrti neměl v hrobě pokoj a na zámku strašil. Přízrak bylo prý možno vidět v pravá poledne jezdit s kolečkem po střeše a po hradbách. Přitom bylo pro slyšet, jak se z kolečka sype kamení.

Podle jedné z pověstí vedla z vězení, umístěného v podzemí, tajná chodba do podzemní krypty, kde se nacházejí stříbrní rakve příslušníků rádu templářů.

Když mladá baronka z Červeného Hrádku churavěla a nemoc ji nadlouho upoutala na lůžko, baron měl spoustu povinností na císařském dvoře a doma se zdržel málokdy. Děti, ještě docela malí, se bez ženské ruky neobešly. Co se dalo dělat, když baron chůvu z vesnice nechtěl. Byl bezradný, až mu dobře poradil zámecký kaplan. Měl by vzít k dětem vychovatelku.

Jednoho dne se na zámku objevila. V šedivém řeholním šatě, hezká a štíhlá. Ke každému byla od prvního dne laskavá a milá. Vbrzku ji měli všichni rádi.

V zimě se baron zdržoval více doma. Také jemu se jeptiška líbila. Vyhledával záminky, jenom aby ji potkal a prohodil s ní slovíčko. Brzy dívka poznala, že se jí dvoří. Znepokojilo jí to. Věřila si ale a baronce se svěřit nechtěla.

Ještě byl za okny sníh a už chodila zámkem pobledlá a uplakaná. Než v parku vykvetly první fialky, věděla baronka, co se stalo. Uhodila na jeptišku a ta se s pláčem ke všemu přiznala. „Té ostudy,“ napadlo baronku, „a jak všechno vysvětlíme abatyši v klášteře?“

Hned poslala pro svého otce a všechno vyprávěla. Starý baron se strašně rozzlobil. Spolu potom rozhodli, ze všechno musí zůstat v tajnosti. Večer jeptišku omámili a spoutanou ji odnesli do sklepa. Tady ji za dobrou odměnu zazdil spolehlivý zedník.

Nějaký čas bylo všechno v pořádku. Až po letech šel komorník do sklepa pro víno. Pojednou vystoupila ze zdi šedá jeptiška. S lucernou v ruce tiše minula zkoprnělého muže. Vyšla po schodech a komorník v patách za ní. Pozorně prohlídla sály, žádný koutek nevynechala, pak vyšla nahoru na ochoz, kde náhle zmizela.

Viděly ji také pradleny, když na půdě věšely prádlo. Měly pocit, že je někdo pozoruje. Jedna z žen zdvihla hlavu a v temním zákoutí spatřila bledou jeptišku, jak na ně smutně upírá oči. Hned nato zmizela.

I kuchařky se s ní setkaly. Někdy se objevila v koutě kuchyně. Chvíli postála, potom prošla kolem překvapených žen a zmizela v protější zdi.
Zámecký kaplan ji rovněž uhlídal. Večer se šel pomodlit do kaple růženec. Jen poklekl, pohnul se obraz nad klekátkem a z něho vystoupila řádová sestra. Bez hlesu knězi pokynula hlavou a vyšla z kaple ven. Tady se rozplynula jako dým.

Na podzim roku 1939 se vypravovalo, že v parku na Červeném Hrádku straší. Dělníci, kteří chodívali v noci z práce z mlýna, prý několikrát spatřili mezi stromy v parku bílou paní.

Za první světové války teta Plachá z Roviny spěchala s aprovizací k vlaku. Od kapličky ve Vlčím hrdle měla už do města, co by kamenem dohodil. Pojednou zahlédla podivnou osobu. Byla od hlavy k patě zahalena v bílém šatě a vyschlá jako starý šindel. "Fuj, to jsem se lekla!" ulevila si tetka. Náhle se postava počala vypínat do výšky. Rostla zrovna před očima a ve chvilce už vyčnívala nad kapličku. Než by odříkal Otčenáš, vytáhla se, že jí olše u potoka sahaly sotva po ramena. Tetka z toho zůstala dočista paf. Záhy se však vzpamatovala a kvapné se odtud klidila. Utíkala, až se jí drdůlek v týle natřásal.

Z knížky K. Bazala "Paměti plané růže“