|
|
Chci se s vámi podělit o příběh, který jsem prožil v létě loňského roku. Tehdy jsem se vypravil do listnaté krajiny u Litovle na romantický hrad
Bouzov. Věděl jsem o něm, že vznikl na počátku 14. století a několikrát změnil majitele. Roku 1695 dokonce získal Bouzov řád německých rytířů, ale k jeho přestavbě došlo až v letech 1896 - 1901 po rozhodnutí arcivévody Evžena. Projekt, který vypracoval profesor mnichovské techniky
Georg J. Hauberisser respektoval půdorys starého hradu, tím ale podobnost s předchozím objektem končila. Nová stavba se již nesla ve stylu německé pozdní gotiky a má celou řadu výstupků, věžiček a dalších, v našem prostředí často cizorodých prvků.
Bylo okolo půl páté odpoledne, když jsem právě okolo jedné ze spousty věžiček procházel. Šel jsem sám, ale najednou se proti mně objevili tři rytíři s erbem pánů z
Bouzova. Šli patrně z lovu, protože nesli v ruce trofej jelena. Najednou vedle nich zaržáli koně, až se krev v těle pěnila. Rytíři bez váhání přiskočili ke koním a začali jim vypouštět krev. Stál jsem tam a cítil dojemné napětí, které celou atmosféru ovládalo. Očekával jsem, co se stane, když koně začali pojednou padat slabostí k zemi. Trvalo to ale všechno pouze několik vteřin a koně opět vyskočili, zařehtali a vypadali velice zdravě. Vypadalo to, že rytíři mají ohromnou radost, že se jim podařilo pravděpodobně očarované koně zachránit. V tu chvíli vstoupil na scénu samotný kníže, který byl asi potěšen nejvíce. Všechny obdaroval rytířskými štíty a v jeho očích jsem zahlédl slzy dojetí. V ten moment ale všechno skončilo. Z půdy se vznesla mlha, která celou scenérii zahalila do svého bělostného závoje. Dotek neznáma se vytratil jako sen, který mi přispěchal něco říct. Jako sen, který zmizel dřív, než jsem si jej stačil uvědomit.
Z brány hradu Bouzov jsem vyšel s pocitem, že jsem shlédl něco, co mi mělo zůstat utajeno. Později jsem se o celý hrad začal zajímat ještě více a s hrůzou jsem zjistil, že je podobná pověst s hradem opravdu spojena. Nevím, co to tenkrát bylo, ale ono něco ve mně zanechalo pocit, že jsem se ocitl v čase, do kterého jsem nepatřil. V čase, který měl, ale nezůstal úplně zapomenut.
Čtenář z jižních Čech
|
