|
|
O
několik let později se přihodila na hradě následující událost.
Stalo
se to někdy v měsíci září či říjnu roku 1993. Skončil opět jeden
z poklidnějších návštěvnických dnů. Paní Monika Heinrichová byla v
té době na hradě sama, zastupovala kastelána. Když skončila návštěvní
doba, vzala proto svazek velkých klíčů a vydala se na pravidelnou obchůzku
návštěvnické trasy, aby zkontrolovala, zda-li jsou pozamykané dveře do
jednotlivých místností. Jak procházela po trase, začala si uvědomovat,
že se jí zmocňuje jakýsi poněkud stísněný pocit, který si nedovedla
vysvětlit; věděla jen, že nebyl způsoben vědomím, že je v objektu
sama. Ráda by už ale měla trasu za sebou. Měla již zamknout předposlední
dveře; jakýsi vnitřní pocit ji náhle přiměl dveře otevřít a přesvědčit
se tak, zda-li je vše v místnosti - v zasedací síni Řádu německých
rytířů - v pořádku. Vzala tedy za kliku a dveře, zhruba asi do jedné
třetiny, otevřela. Poté překvapením znehybněla: v prostoru, který dveře
svým pootevřením umožnily zahlédnout, spatřila proti sobě tvář staršího
muže, jenž stál v zasedací síni u dveří, proti ní. Rozpoznala jeho vážný
výraz v obličeji, na hlavě měl poněkud méně vlasů; oblečen byl v černém
oděvu či plášti. Upřeně
ji hleděl do očí. Zastoupil jí takto cestu a současně znemožnil, aby
přes něj ze sálu cokoliv zahlédla. Průvodkyně upustila svazek klíčů,
otočila se a proběhla obranným ochozem. Na prvním nádvoří usedla na
lavičku a sledovala hrad, odkud právě vyběhla. Horečně přemýšlela,
čeho byla právě svědkem. Zloděj to nebyl: zvláštní stísněný
pocit, který měla a který byl velmi silný v místě u vstupu do sálu i
zjev onoho vážného muže ji o tom přesvědčily. Čekala, co se bude dít;
co bude, jestli někdo vyjde z hradu. Toho podvečera se však nestalo již
nic zvláštního.
Noční
hlídací služba jí nehlásila nic nezvyklého. Následujícího rána vešla
jako první do zasedací síně uklízečka, která nezaznamenala nic
neobvyklého. Záhadné bylo, že klíče byly toho rána na svém místě a
vše bylo pozamykáno. Průvodkyně si událost zpočátku nechala pro sebe,
neboť se domnívala, ze se jí vše zdálo, snad díky tehdejší únavě.
Podivné
stíny
Z
druhého hradního nádvoří byly svědkyní pozorovány stíny na oknech
rytířské zbrojnice (bývalého rytířského sálu); svým charakterem
tyto stíny připomínaly probíhající hradní veselici (tanec postav), a
to v době, kdy byl objekt uzamčen. (1)
Velký
Pátek 2000
Na
Velký Pátek roku 2000 na hradě přespal jeden z členů KPUFO se svou dívkou.
V noci se u lůžka, kde oba spali, objevila bílá postava, dívka dokonce
tvrdila, že se jí postava dotkla studenou rukou. Oba okamžitě vyskočili
a rozsvítili, postava však zmizela. (2)
|
