|
|
Je
mnoho věcí kolem nás, které nedokážeme vysvětlit, ani pochopit.
Mezi
ně patří také předtuchy a sny. Každý člověk má jiné sny. Mé sny
jsou plné barev, prožívám v rach radost i bolest, strach, úzkost, napětí,
vnímám i vůně, teplo, chlad. Vzpomínám často na jeden z těchto snů.
Je to už hezká řádka let, mně bylo tenkrát sedmnáct. Měla jsem chřipku,
ležela jsem v posteli, teplota, bolí hlava; celé tělo, však to znáte.
Odpoledne jsem usnula a zdál se mi nepříjemný sen:
Stála
jsem na nádraží. V široké řadě vedle sebe bylo mnoho kolejí, po kterých
jezdily vlaky sem a tam. Já jsem utíkala přes kolejiště, ze všech
stran se na mě řítily vlaky a já před nimi uskakovala. Sotva jsem se
uhnula jednomu, už se na mě řítil druhý. Kličkovala jsem mezi nimi a
byla jsem plná úzkosti, aby mě nějaký nepřejel. Byla jsem stále ve střehu,
srdce mi bušilo strachem. Už jsem si myslela, že tomu nebude nikdy konec,
že můj život skončí pod koly vlaku. Byla jsem vyčerpaná a u konce svých
sil. V tom jsem se probudila a já si vydechla, že to byl jen sen. Přičítala
jsem ho teplotě, která mě trápila, ale vzápětí se otevřely dveře a
vešla maminka, která se právě vrátila z nákupu. Řekla mi, že jednu
moji vzdálenou příbuznou ten den přejel vlak a je mrtva. Stalo se to na
železničním přejezdu v Olomouci-Hejčíně. Bylo to krásné děvčátko
s dlouhými vlasy, velice chytré a nadané. Bylo jí asi 9 let.
Jak
si lze vysvětlit tento sen? Byla to nějaká zlá předtucha? Ale vždyť já
to děvčátko znala jen málo, viděla jsem ho jen asi dvakrát.
A
ještě další sen. Můj otec byl těžce nemocen. Před nástupem do
nemocnice se mu zdál sen, že jde polní cestou, a před ním kráčejí
jeho zemřelý otec a bratr. Otáčeli se na něho a kývali, ať jde s
nimi. Než tatínek do nemocnice odešel, otočil se ve dveřích, rozhlédl
se po bytě a říkal: "Já už se sem nikdy nevrátím. Tatínek a
bratr mě volali, ať jdu za nimi." Nevrátil se.
V
době, kdy zemřel manželův otec, zdál se tchyni tento sen. Najednou pocítila
hrozný chlad, jak na ni vane z rohu místnosti. A uslyšela manželův
hlas, který jí říkal: "Pojď se mnou, pojď, bude ti dobře,
budeš mít klid, bude ti krásně." A ona mu odpověděla: "Ale
já ještě s tebou jít nemůžu." "Já ale už musím. Měj se
tady hezky." Tchyně se probudila, v pokoji bylo příjemně teplo,
zbyl v ní jen pocit úzkosti. Dodnes na tento sen vzpomíná a říká,
že se s ní manžel přišel rozloučit.
Je
to všechno záhadné a jakoby obestřené rouškou tajemství. Jsem přesvědčena,
že existuje něco, něco mezi nebem a zemí, co nedokážeme vysvětlit, co
vstupuje do našich snů. Proto jsem Vám napsala těchto pár řádků.
Z dopisu
paní O.T., Olomouc
|
