Můj příběh, který vám budu vyprávět, se stal v roce 1993 v jedné nemocnici, kde jsem v té době pracovala. Měla jsem právě několikátou noční službu před sebou, ale protože jsem sloužila s velmi příjemným kolektivem, do práce jsem se těšila. Vždy jsme si dlouhé hodiny stačily s děvčaty zpestřovat, byla sice práce, ale také legrace a sem tam nějaké záhadné" okamžiky. Má dobrá kamarádka Denisa, se kterou jsem čas­to sloužívala, tu noc byla v práci také a já věděla, že bude veselo. Obě jsme byly označené za vhodná média, protože se nám úspěšně dařilo vyvolávat duchy. To právě tady jsem se začala touhle záhadou zabývat a chtěla všemu „přijít na kloub". Vždy mě lákalo tajemno a četla jsem o mystických záležitostech. Nebránila jsem se, když se v kuchyňce namaloval kruh na stole, napsala písmena a číslice, připravila malá sklenička... a mohlo se začít při plápolajícím světle svíčky. To se vždy pospíchalo, aby byla práce hotová a my mohly začít vyvolávat uprostřed noci duchy. Nejinak tomu bylo i ten večer, kdy venku hvízdala meluzína, vítr lomcoval za okny a schylovalo se k bouřce. Blížila se půlnoc a na chodbě velké hodiny odcvakávaly čas po minutách. Všechny jsme pospíchaly do malé kuchyňky a pozhasínaly na sále.

Cestou do ní se jen tu a tam „zmodřilo" od blesků a my po sobě s napětím pokukovaly. Zasedly jsme a Míla do ticha pronesla prosbu:

„Chtěla bych mluvit s maminkou. . Nestačily jsme si všechno říct než umřela..." a s očima upřenýma na stůl očekávala, že já a Denisa jí umožníme kontakt se zemřelou maminkou. Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy mezi občasným zahřměním blesků naše sklenička doslova začala „lítat" v kruhu a psala zmatené texty. Míla se trpělivě snažila číst, ale nebyla ze vzkazu nijak moudrá. Uvolnila napětí legrační myšlenkou, že k ní asi duch mluví cizím jazykem.

Sára, která pozorovala dění v koutku, úplně poprvé se zúčastnila takovéto seance, jen nevěřícně kroutila hlavou a hlesla nedůvěřivě:

„Moc tomu nevěřím, ať mi to dá důkazy o existenci... pak možná."

Protože jsme s Denisou už své zkušenosti měly, varovaly jsme ji, aby ne-provokovala. Míla celou dobu upřeně sledovala text, a jako by si nikoho a ničeho nevšímala, opět netrpělivě pronesla směrem ke kruhu:

Jak co je? Je to moje maminka nebo ne? Kdo jsi a co nám chceš říct?"

Náhle na konci dlouhé chodby zazvonil telefon. Všechny jsme se po sobě tázavě podívaly a žádné 2 nás se evidentně nechtělo v tom okamžiku jít setmělou chodbou jej zvednout. Míla se ale statečně zvedla, tváříc se, že se nic neděje, odkráčela pomalu chodbou k aparátu. Když se vrátila, měla obličej stažený v křeči, ale mluvila klidně.

Jeď jsem tam někoho potkala. Byla jsi to ty, vid?" Náhle začala sklenička psát pomalu, zřetelně a jakoby s důrazem: Ne já jsem satan...cha cha. Lekly jsme se a žádná z nás, kromě Míly, jsme nahlas nechtěly přečíst ta varovná slova. Chtěly jsme ihned ukončit tajemnou seanci, cítily jsme jasně, že se nám situace dostává mimo kontrolu a opravdu jsme se začaly bát. Míla ale nečekaně žadonila:

„Hm, tak když už jsi tady, tak se nám teda ukaž." Polekaně jsme si s Denisou vyměnily pohledy, kdosi se šel podívat na hodiny. Byla právě půlnoc a situace nabírala rychle na děsivém tempu.

To, co se odehrálo v několika vteřinách, si často přehrávám v mysli a ještě teď mi běhá mráz po těle. Rozum odmítá pochopit něco, co původně bylo docela zábavné a nevinné. Ozvala se temná rána, plechová dvířka se náhle sama od sebe otevírala u všech skříněk kuchyňské linky. Protože jsem seděla naproti dveřím, viděla jsem, jak do kuchyně dveřmi vlétlo „cosi" obrovského, nejasných tvarů. Zároveň se „to" v prostoru začalo zvětšovat, že byla skoro tma. Denisu „cosi" udeřilo do krku a Báru chytlo za paži, až se kácela s úpěním k zemi. Já prý byla mrtvolně bílá a s úlekem připláclá ke stěně. Vchod se najednou zatarasil pojízdným vozíkem. Ten do té doby stál u zdi a teď se dal do pohybu. Nastal naprostý zmatek. Začaly jsme spontánně ječet z hrůzy. Ale to, co jsme v onom okamžiku prožívaly, byla bohužel skutečnost, ne film. Už nebylo pochyb, že jsme se staly svědky děsivého, paranormálního jevu, který lze jen těžko popsat slovy. Rychle jsme rozsvítily a úplně vyděšené jsme kruh na stole začaly smazávat, daly ubrus, uklidily a s růžencem v ruce, který Denisa měla vždy připravený poblíž, jsme běžely zmateně na šestému. Tam jsme do rána měly o čem přemýšlet a povídat.

Ten večer jsme se však pevně rozhodly! Už nikdy duchy vyvolávat nebudeme. Pochopily jsme zcela zřetelně, že člověk svou zvědavostí může porušit nesmlouvavý zákon přírody a dostat se tak i za hranice lidských možností.