V sedmdesátém roce minulého století po krátké nemoci zemřel tchán. Tenkrát byl takový zvyk, že asi hodinu před pohřebním průvodem byl nebožtík vystaven v rakvi v domě smutku a účastníci pohřbu se s ním chodili rozloučit a projevovali účast rodině. Byla jsem tehdy po těžké operaci, ještě zesláblá, ale tchyně si přála, aby byla rodina u rakve osvětlené svitem svíček úplná. Snažila jsem se tedy vše zvládnout.

Po pohřbu mi ale nebylo nejlépe a sklesle jsem padla na židli v pokoji. Zbytek rodiny se rozptýlil po domě a já zůstala sama. V jeden okamžik jsem však musela užasle zírat na protější židli. Seděl na ní tchán! Měl oblečen svůj hnědý oblek, upřeně se mi díval do očí a jemně se usmíval.

Jakmile jsem se vzpamatovala, opustila jsem místnost. Ale vzápětí jsem jej uviděla sedět na "jeho" židli v kuchyni. Stejný pohled i úsměv, až mě z toho zamrazilo. Byla jsem rozrušená, neuměla jsem si to vysvětlit, ani to pochopit. Svěřila jsem se s vidinami manželovi a ten soucitně rozhodl o našem odjezdu. Myslel si, že jsem se z únavy pomátla.

V té době hlubokého materialismu jsme neměli možnost se o tajemnu cokoliv dozvědět. Dnes vím, že dědeček chtěl ještě pobýt chvíli s námi.