Můj život s maminkou byl zvláštním propletencem, když se dnes ohlédnu zpět. Vlastně jsme si celý život vzájemně pomáhaly a až na pár „oddělených" roků jsme jej skoro celý prožily ve své blízkosti.

Odstěhovala jsem se za životní láskou na Ostravsko a maminka zůstala bydlet v domě s pečovatelskou službou na Karlovarsku. Slíbila jsem jí, že ji za všechno, co pro mě kdy udělala, vezmu jednou bydlet k sobě do domu. A když jsme si skutečně pořídili s partnerem domeček, udělali jsme nejnutnější úpravy a maminku přestěhovali k nám, na druhý konec republiky. Věděla, že je to její poslední stěhování v životě, neboť už byla velmi nemocná a balila si chudinka věci opravdu z posledních sil. Ale protože se k nám velmi těšila, popoháněla ji „tajemná síla", jak sama říkala.

 Netěšila se však z nového domova příliš dlouho. Jak se ukázalo, měla šedý zákal, a tak dohromady neviděla, jak to u nás vlastně vypadá. Všechno jsem jí poctivě popisovala, a přestože už velmi špatně chodila, občas se nechala dovést na krásné místo naší zahrady, ke třem štíhlým břízám. Milovala lidovou písničku stejného názvu. Často jsme potichoučku jen spolu pozorovaly šumění listů stromů. Pořád vidím maminku, jak svá shrbená záda, jakoby v úctě před těmi stromy, narovnala.

Jednou mi řekla, že až umře, přeje si být s urnou uložena právě sem...

V březnu loňského roku jsem měla odjet na léčení do lázní. Maminka byla měsíc z nemocnice doma, byla už zcela nepohyblivá a upoutaná na lůžko. Věděla, že abych já se mohla jet léčit, ona bude po tu dobu muset být v nemocnici. Bylo to smutné, ale i krásné období, kdy jsme k sobě měly snad nejblíže v životě. Dlouhé hodiny jsme si vyprávěly, tedy hlavně maminka mně. Vyprávěla mi i o událostech, které nikdy nikomu nesvěřila, a já jsem jí jen musela v němém úžasu zase obdivovat. Dokázala mě záhadným způsobem vždycky v životě něčím překvapit.

Rozhodně pro mne byla velmi tajemná a část toho všeho pomaloučku jako by odhalovala. Sedávala jsem u jejího lůžka mnohdy až do setmění a bylo mi v její přítomnosti moc dobře. Hovořila i na téma umírání a co je asi po něm. Smrt se tak náhle pro nás stala přirozenou... jakoby se vlastně maminka „jen" chystala někam odjet a teď jen vymýšlela, jak mi dá odtud zprávu. Říkala se šibalským mrknutím oka: „Neboj, já něco vymyslím..." Rozplakalo mě to a byla jsem docela vděčná, že nevidí moje stékající slzy. Maminka nezapomněla ani na to, jak jsem jako malá milovala kočky. Znovu zopakovala její tolik známou větu: „Tys byla taková kočičí máma... pamatuješ?"

„Bodejť bych nepamatovala! Vždyť je mám ráda dodnes," potvrdila jsem jí nahlas. Zamyslela se a dívala se do dálky... 

Odvážela jsem jí sanitou do nemocnice a druhý den nastupovala na léčení do lázní. Maminka mě držela za ruku, a aniž bych zaznamenala v její tváři lítost, řekla mi, ať se na ní nezlobím, když tu nebude, až se vrátím. Nechtěla jsem nic podobného slyšet a přerušila ji „příkazem", že pěkně musí počkat, že zase budeme spolu. Že měsíc uteče jak voda! Deset dní před ukončením léčení mi zavolali z nemocnice, že maminka zemřela. Zatmělo se mi před očima. Zešednul mi celý svět a myslela jsem, že tu zprávu neunesu. Vrátila jsem se tedy domů dříve a manžel, jelikož dobře věděl, jaký jsme měly s matkou citlivý vztah, se snažil být mi všemi silami oporou a odváděl mou pozornost od trápení. „Podívej... tahle divná kočka přišla k nám, když jsi byla v lázních," řekl mi jednou, když jsme byli na zahradě.

Až o mnoho dní později jsem se dozvěděla, že ta malá černobílá kočička se u nás najednou objevila, když moje maminka umírala v nemocnici. Celé měsíce ji teď pozoruji, a čím dál víc mi připomíná „vlastnostmi a chováním" maminku. Navíc jako jediná si lehla právě na pomníčku, který jsme mamince opravdu nakonec udělali pod třemi břízami. Když mi bývá hodně smutno a jsem na naší nádherné zahradě sama, kolikrát zavolám „babičko". A světe div se, přiběhne tahle zvláštní kočička a usadí se mi na klíně a moudře mi hledí do očí. Mnohokrát jsem se přistihla, že spolu při tomto pohledu mlčky promlouváme. Cítím, že je moje máma blíž, než si dokáži vůbec představit... a už nepláču!