Příběh, který vám chci vyprávět, se udál v roce 1974, kdy jsem byla ještě malé dítě. Mezí mými rodiči panovalo jisté napětí; jejich vztah nebyl zrovna ideální. Proto se rozhodli, že se rozvedou. Táta to nesl velmi těžce, ale snad si uvědomoval, proč k rozpadu manželství došlo. V dubnu onoho roku spáchal sebevraždu. Já jsem byla v tu dobu v ozdravovně a o ničem jsem nevěděla. O tragédii jsem se dozvěděla až po návratu domů. Nedalo se nic dělat, než se vyrovnat se skutečností a nechat život jít dál.

Od otcovy smrti uplynulo několik let a my jsme s mámou byly stále samy. Co si pamatuji, o tátovi jsme se od té osudné chvíle nebavily.

Jednou v noci se stalo cosi divného. Moje postel byla v ložnici, takže jsem nikdy nespala sama. Vzbudil mě lehký vánek, který jsem náhle pocítila na tváři. Když jsem si sedla na postel, uviděla jsem u okna bílou průhlednou postavu a záclona se hýbala i přes to, že okno bylo zavřené. Vstala jsem z postele a šla se podívat na mámu, jestli spí. Spala. Když jsme si s odstupem času s maminkou o tom povídaly, řekla mi, že se na mě přišel podívat tatínek. Od té doby jsem na něho často vzpomínala.

Matka se podruhé vdala, když mi bylo 12 let. Narodily se jí ještě tři děti, z toho jedno mentálně postižené. Od někoho jsem se dozvěděla, že se traduje, že pokud se narodí postižené dítě, je v něm duše rodinného příslušníka, který spáchal sebevraždu. Možná je to jen povídačka, ale cítím velkou lásku mé postižené sestry, která se na mě někdy dívá tak, jako by mi chtěla něco vysvětlit.