|
Budou tomu dva roky, kdy jsem se svým manželem byla pozvána ovdovělým švagrem na rekreační chalupu do jižních Čech.
Pro nás, žijící na severu, to byla vítaná změna. Chalupa stála na samotě a vše nasvědčovalo tomu, že v ní strávíme krásnou dovolenou.
Cesta nás znavila, těšila jsem se, jak budu krásně spát. Spánek však nepřicházel. Byla úplná tma a ticho, manžel už dávno spokojeně odfukoval, ale mně se spánek vyhýbal. Měla jsem takový zvláštní pocit, který vůbec nedokážu popsat. Najednou do ticha zaznělo zasmání, hlasité a výrazné; pak jsem je zaslechla ještě jednou. Smích nebyl výsměšný ani jízlivý - byl to však zřetelně typický smích mé zemřelé švagrové.
Prudce jsem se posadila, ale nic víc jsem už neslyšela. Ráno jsem si řekla, že se mi to asi jen zdálo.
Manžel šel dopoledne na houby, já seděla v útulné místnosti a pletla. Náhle jsem nabyla dojmu, že mně někdo pozoruje, a zároveň jsem uslyšela zřetelný zvuk kroků. Zeptala jsem se:
„Je tu někdo?" Parkety ještě jednou zapraskaly a pak už byl klid.
Pocit, že nejsme na chatě sami, mě neopouštěl, proto jsem manželovi navrhla, že odjedeme, a on kupodivu souhlasil. Bohužel už nikdy nezjistím, zda měl tehdy obdobné pocity. Přesně za měsíc od onoho záhadného smíchu odnikud můj muž zemřel.
Bylo to náhlé a nečekané. Budou tomu pomalu dva roky a já se dosud nevzpamatovala a nevím, co si o celé tajemné události mám myslet.
|
